Hlubší úroveň vědomí

Mistr Eckhart, mystik ze 14 století jde dále než první křesťané, když vyjadřuje myšlenku, že opravdové poznání Boha í dosažení naprosté jednoty s Bohem můžeme mít už v tomto životě, protože „V duši existuje cosi, co je blízce vztaženo k Bohu, co je s ním jedno a ne pouze sjednoceno…. Je to jednota, čistá jednota.“ Sv Terezie z Avily v knize Hrad v nitru mluvila o sedmé komnatě duchovního manželství jako o trvalém stavu jednoty, za vytržením. Moderní mystici hovoří o uvědomování Jednoty.

Jak jsme poznali, podobnost s Božským byla vždy v křesťanství přijímána – duše jako zrcadlo Boha – avšak naprostá totožnost bývala často předmětem disputací. A přece slyšíme v Tomášově evangeliu‘: „Kdokoli pije z mých úst, bude jako já; já sám se stanu tou osobou, a skryté věci budou té osobě odhaleny.“ Uvědomění jednoty v základu skutečnosti a propojení celého lidstva a stvoření s Božskou energií a uvědoměním je také Ježíšovou modlitbou za nás v závěrečné řeči k učedníkům: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. (Jan 17,20n) Když si pamatujeme svoji pravou totožnost, pak ‚víme‘ a ‚vidíme‘ na intuitivní rovině, pak vidíme ‚z očí do očí‘: „Oko, v němž vidím Boha, je tímtéž okem, jímž Bůh vidí mne. Moje oko a Boží oko jsou jedním okem a jedním viděním, poznávacím a milujícím.“ (Mistr Eckhart)
Je to společenství nebo pravá jednota? Bede Griffiths to nádherně vysvětluje: „není pochyb o tom, že jednotlivec ztrácí veškerý pojem oddělení od Jediného a zakouší naprostou jednotu. To však neznamená, že už jednotlivec neexistuje. Právě tak, jako každý prvek v přírodě je jediným odrazem jedné skutečnosti, tak je každé lidské bytí jedinečným středem uvědomění ve všeobecném uvědomění.“ (Bede Griffiths ‚Manželství východu a západu‘) Stáváme se opravdově uvědomělými nádhery našeho věčného já. Potřebujeme se pohnout k tomuto hlubšímu středu našeho vnímání: „Nesmíme se dívat, ale musíme jakoby zavřít svoje oči a vyměnit svoji schopnost vidění za jinou. Musíme probudit tuto schopnost, kterou má každý, ale jen málo lidí ji použilo.“ (Plotinus, filozof a mystik ze druhého století*) Nebudeme si uvědomovat kým opravdu jsme, svoje věčné dědictví, pokud se nenaučíme užívat tyto dvě různé roviny svého uvědomění.
Je to ovšem první krok, druhým krokem je jak smířit tyto dva způsoby bytí: „Pak po onom odpočinutí v Božství, když jsem sestoupil z intelektu do diskurzívního myšlení, jsem udiven tím, jak jsem se vlastně dostal dolů.“ (Plotinus Enneada 4.8.1) Po takové zkušenosti se můžeme cítit ve světě jako cizinci a přece musíme tyto zkušenosti integrovat do obyčejného života. Jak to uděláme? Evagrius a Plotinus dávali tutéž radu, totiž praktikování ctností znamenající očišťování emocí tak, že necháme odcházet touhy hnané egem, a hlavně, kontemplací.
Tyto dvě disciplíny pomáhají udržovat spojení mezi mystickými zkušenostmi a každodenním životem.
Plotinus velmi ovlivnil otce rané církve, a také později sv. Augustina, Danteho, mistra Eckharta, Henriho Bergsona a T.S. Eliota.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 10