Hledání cesty zpět

Mezi výroky z pouště je následující příběh: „Stalo se, že jeden bratr ve Skétách spáchal vážný hřích. Starší se sešli a požádali Abba Mojžíše, aby se k nim připojil. On ovšem odmítl přijít. Starší k němu poslali s následujícím poselstvím: 'Přijď, čekáme na tebe.' Vstal tedy a vydal se na cestu, nesouce starý děravý koš. Naplnil jej pískem a táhl za sebou. Starší mu přišli naproti a ptali se ho: 'Co to znamená, otče?' Stařec odpověděl: 'Moje hříchy se sypou ven a já o tom ani nevím. Takto přicházím, abych soudil hříchy jiného.' Když to slyšeli, tomu bratrovi neřekli nic a odpustili mu.“

Pokud nás ego ve svém ochranném 'survivalovém' módu nutí jednat na základě naší zraněnosti a působí, že se dopouštíme sebestředných negativních skutků, tyto mohou být nazývány jako v příběhu z pouště 'hříchy.' V tichu meditace se ovšem otevíráme vůči Božímu vedení a dostáváme vhled to toho, která nenaplněná potřeba přežití způsobila našemu bytí rány, ovlivňuje naše životní postoje a působí naše negativní jednání. S pomocí Krista uvnitř sebe pak můžeme modifikovat jednání ega a nakonec je přesáhnout. V knize Kristus uvnitř říká Laurence Freeman: „Ježíš měl ego. Naše ego tedy není samo o sobě hříšné. Právě egoismus, fixace na ego, nás vede k zapomenutí a zradě svého pravého Já. Hřích se děje tam, kde je naše ego mylně považováno za naše pravé Já.“

Jak jsme poznali, kromě duchovního vedení může rozšířit naše uvědomění, proč jednáme tak jak jednáme, všímavost vůči našim myšlenkám, pocitům a smyslovým vjemům. To zase postupně utiší naši vnitřní kritiku, která nás ráda posuzuje a známkuje hůře, než kdokoli jiný. Neposuzováním sebe sama, ale uvědoměním si vlastní náklonnosti dovolit své negativní energii, své zraněnosti, aby nám vládly, docházíme sebepoznání a učíme se přijmout sebe sama tak, jak jsme. To nám naopak dovolí rozpoznat sebe v druhých a v kritice druhých budeme pomalejší. Jak říká Maxim Vyznavač: „Vnitřní svobodu nedosáhl ten, kdo nemůže zavřít oči nad chybami přítele, ať už skutečnými, nebo zdánlivými.“ Opravdové naslouchání, opravdové věnování pozornosti jiným a tím zanechávání svého já za sebou, otevírá cestu k soucitu se všemi. Pak postupně přestaneme ospravedlňovat sebe skrze posuzování druhých.

„Naším úkolem je najít cestu zpět do svého tvořivého jádra, kde se uskutečňuje celistvost a harmonie. Zanechat za sebou všechny falešné obrazy sebe sama, jako třeba kým jsme, nebo jací myslíme, že jsme mohli být, protože ony mimo nás reálně neexistují. Zůstat uvnitř sebe sama v tomto smyslu poctivosti a jednoduchosti rozbíjející iluze nás vede k tomu, abychom neustále zůstávali v přítomnosti svého Stvořitele.“ (John Main, Slovo do ticha). To je výzva, kterou můžeme v meditaci potkat, pokud ji děláme oddaně a láskyplně, a to je vykoupení. Laurence Freeman říká: „Vykoupení je poznání celou svojí bytosti, kým jsme a odkud jsme přišli.“

V hlubině svého bytí si opravdu pamatujeme, kým skutečně jsme. Jung nám připomíná ve své knize Civilizace v přechodu: „Na neustále opakovanou otázku 'Co mohu dělat?' neznám jinou odpověď, než 'Staňte se tím, kým jste pořád byli'... Celistvostí, jíž jsme neustále byli, a nevěděli jsme o tom.“

To vše ovšem není jednoduché, jak to čteme ve výrocích pouštních otců: „Stařec řekl: 'Dvacet let jsem strávil bojem o to, abych viděl všechny lidské bytosti jako jedinou.'“

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda