Dva proudy křesťanství 22.5. 2016

Viděli jsme, jak byla kontemplativní modlitba důležitá pro otce rané církve Klementa a Origena, pouštní otce i matky, a jak John Main znovu objevil meditaci ve spisech Kasiánových, opakování modlitebního slova či věty jako způsob cesty do kontemplativní modlitby. John Main ovšem nikdy neříkal, že je to jediná cesta – jsou zde jiné uznávané a dobře vyzkoušené cesty vstupu do ticha kontemplativní modlitby. Proč ale tato cesta modlitby kořenící v Ježíšově nauce a přinesená Kasiánem do latinské západní církve odešla od zhruba 6. století do podzemí a byla od té doby považována za privilegovanou oblast některých svatých? Proč musela být znovu objevena a vyučována duchovními učiteli jako John Main a jeho nástupcem Laurencem Freemanem, Thomasem Mertonem, Thomasem Keatingem a Richardem Rohrem ve 20. století?

Důvodem bylo to, že se od počátku a rozhodně od 4. století v křesťanství ukazovaly dva různé proudy: jeden zdůrazňoval čistou víru a doslovné věření v odsouhlasená písma jako jediné kritérium pro to, zda je člověk pravým křesťanem, a druhý proud zastával, že je to jistě nezbytné, ale nikoli dostačující. Zdůrazňovali důležitost hlubšího vstupu a získání intuitivního poznání Boha skrze náhledy vedené Duchem a zkušenosti z hluboké tiché modlitby. Evagrius a Kasián patřili do té druhé skupiny, jdouce ve stopách Klementa a Origena. Pro ně a jim podobné pouštní otce a matky byla kontemplace integrální součástí jejich křesťanství. Císař Konstantin ovšem, když daroval svobodu vyznání křesťanům v roce 312, ze svých vlastních důvodů zřetelně upřednostnil první proud, reprezentovaný největší a nejlépe organizovanou skupinou biskupů. Znevýhodnil všechny ostatní církve které interpretovaly Ježíše a jeho učení jinak. Na tyto skupiny uvalil zvláštní daně a vyžadoval od nich více veřejných služeb.

Tak se první proud stal 'ortodoxním' aspektem křesťanství. Tento přístup zdůrazňoval nepromýšlené přijetí soustavy nauk, povzbuzení vysoce morálního jednání, odvržení jakéhokoli intelektuálního přístupu, zvláště metaforického výkladu Písma – opomínajíce výrok sv. Pavla 2 Kor 3,6: „Litera zabíjí, ale Duch dává život...“ Protože v pozdějších staletích kladli základy církve 'ortodoxní' věřící, jak se k nám během staletí dostalo, spiritualita byla od té doby vnímána s podezřením, jak to vyjadřuje Laurence Freeman: „To je asi důvodem, proč většina řeholních institucí držela v podezření, nebo se snažila ovládnout kontemplativní sílu. Kdykoli v tom byli úspěšní, bylo náboženství samotné poškozeno, protože je to kontemplace, která zvěrohodňuje způsob, jakým náboženství dosvědčuje pravdu a zjevení.“ Důsledkem toho je, že se náboženství a spiritualita vnímají jako cosi odděleného – a dodnes jako jsoucí v opozici. Ovšem jsou naprosto propojeny: „Pokud je náboženství prózou duše, pak je spiritualita její poezií.“ (Vrchní Rabín Jonathan Sachs). Oddělovat tyto dvě vytváří nerovnováhu která má vážné důsledky pro náboženství samo: „Náboženství je posvátným vyjádřením duchovního. Pokud duchovní zkušenost chybí, náboženská forma se stává prázdnou, povrchní a nadutou.“ (John Main)

Kim Nataraja