Důležitost ticha, samoty a neustávající modlitby

Mystika raného křesťanství je vskutku duchovností vyrůstající z drsného, nekompromisního ale čarokrásného prostředí pouště, se svým hlubokým klidem a samotou. Poustevníci dosáhli stavu vnějšího ticha a samoty skrze ústup do pouště. Dosáhnout podobného vnitřního stavu v jejich životě a modlitbě bylo daleko těžší, jak víme z vlastní zkušenosti v meditaci. Je hodně těžké opustit krajinu vlastních myšlenek a pocitů. Pokud to ovšem neuděláme, ani poušť nám nepomůže: „Amma Synkletiké řekla: 'Mnoho lidí žije v horách a chovají se, jakoby byli ve městě, a tak mrhají svým časem. Je možné být poustevníkem ve vlastní mysli, i když žijeme v davu, a pro poustevníka je možné aby žil v tlačenici svých myšlenek.“

V tom je naše útěcha: „Je možné být poustevníkem ve vlastní mysli, i když žijeme v davu.“ když meditujeme a věnujeme plnou pozornost svému modlitebnímu slovu, i když žijeme v centru rušného města, můžeme vstoupit do svého vnitřního ticha a samoty. Vnitřní ticho je nutné k tomu, abychom slyšeli 'tichý hlásek' a proto se považovalo za nejpodstatnější vlastnost: „Abba Macarius bratřím v církvi ve Skétách jednou řekl poté, co jim udělil požehnání: 'Bratři, utečte!' Jeden ze starců mu odpověděl: 'Jak můžeme ještě dále utéci, vždyť jsme zde v poušti?' Makarius pak položil prst na svá ústa a řekl: 'Utečte od toho'. Když to řekl, vstoupil do své cely a zavřel dveře.“ Ticho tedy nebylo jen nepřítomností hluku, ale také nadbytečných řečí. Poustevníci vnímali jakýkoli nedůležitý hovor jako nebezpečí, protože nevyhnutelně vedl k plytkým myšlenkám: „O Abba Ammoesovi se říkalo, že když šel do kostela, dovolil svému učedníku kráčet vedle něj jen do určité vzdálenosti. Když učedník přišel aby se jej zeptal na myšlenky, hned jak odpověděl, odvrátil se od něj a řekl mu: 'Nenechávám tě u sebe, protože se bojím, aby se k nám po povznášejících slovech nevkradl prázdný rozhovor.“

Vnitřní život modlitby může být velmi obtížný, to věděli poustevníci stejně dobře jako my. Dostali radu, aby věnovali pečlivou pozornost stavu mysli při modlitbě a práci. Tak si byli vědomi neustálého útoku démona ve formě 'špatných myšlenek'. V posledních několika pokračováních týdenní nauky jsme slyšeli Evagriovu radu o 'sledování myšlenek' – všímavosti (mindfulness). Tyto 'špatné myšlenky' mohly být přemoženy jen díky plné pozornosti zaměřené k modlitbě, jejich 'formuli,' naší mantře. V tom oni (i my) následujeme Ježíšovu nauku: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Existuje krásný příklad uvedeného: „Byl jiný duchovní člověk o kterém jsme četli. Když se jednou modlil, připlazil se k němu had a uštkl jej do nohy. Jeho ruce neklesly dřív, než dokončil svoji obvyklou modlitbu, a neutrpěl žádnou újmu, protože miloval Boha nad svoje vlastní já.“ (Evagrius – Kapitoly o modlitbě)

Jak jsme od Evagria slyšeli, život poustevníka byl plně nasměrován na modlitbu. Lze to vidět z Evagriovy variace na Ježíšův výrok: „Jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a vezmi svůj kříž, aby ses mohl modlit bez vyrušení.“ jejich cílem tedy byla 'modlitba bez ustání': „Ukážu ti, jak já neustávám v modlitbě, a jednoduše pokračuji ve své práci.“ (Výroky pouštních otců.) Je to zdůrazněno také slovy Origena: „Bez ustání se modlí ten, kdo kombinuje modlitbu s nezbytnými povinnostmi. Jedině takto můžeme shledat praktickým naplňování příkazu neustálé modlitby. Spočívá to v pokládání celé křesťanské existence za jednu velkou modlitbu. To, co jsme si zvykli nazývat modlitbou je pouze její součástí." (Origenes – O modlitbě)

To můžeme udělat také. Skrze věrné a láskyplné vyslovování našeho modlitebního slova zřetelně a tiše v naší mysli a skrze naslouchání během jeho rozeznívání při naší meditační chvíli – i v jiných časech, které nevyžadují naši plnou pozornost, například při čekání na autobus, nebo chůzi, přispíváme k tomu, aby mantra zakořenila v našem bytí. Ona pak bude v našem srdci znít jasně, jemně a neustále, i když si to neuvědomujeme, a také se „modlíme neustále, (propojujíce) modlitbu s nezbytnými povinnostmi a nezbytné povinnosti s modlitbou“.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda