Důležitost emocí

Sledovali jsme Evagriův důraz na uvědomování si toho, co jsou naši ‚démoni‘, jejich rozpoznání, uznání, a tedy uloupení jejich moci. Mluvil o ‚očišťování emocí‘: očišťování a proměnu emocí zpět k jejich původnímu stavu Bohem darované energie: „Asketický život je duchovní metodou k očištění citové části duše.“
                                                                                        
Je důležité mít na paměti, že Evagrius mluví o ‚očišťování‘ emocí. Je třeba očistit ty, které byly pokřiveny ‚nenaplněnými‘ potřebami ega. Nemluví o jejich potlačení. Emoce vlastně potřebují být vyjádřeny. Nejlépe to vysvětluje Maxim Vyznavač: „Nerostete však vyhnutím se konfliktu, iritaci nebo naštvání se, ale snahou jemně vyčistit nepochopení a pokud to není možné, přijetím druhého člověka do vlastní modlitby, držením se v tichu, absolutním odmítnutím špatně o něm mluvit."

Když Bůh stvořil lidstvo, dal nám nejen náš instinkt přežití, ale také duši, sídlo emocí, aby naše zážitky prohloubil a obohatil. Emoční část duše může však být jak pomocí, tak také i překážkou. Viděli jsme, že emoce jsou překážkou tehdy, když jsou řízeny převážně hmotnými touhami a nenaplněnými potřebami. Pak zamlžují vidění a překážejí přístupu k tomu, co nazývali řečtí filozofové ‚nous‘. Mysleli tím naši intuitivní inteligenci, ducha, který je nejvyšší částí duše a naším bodem společenství s Boží skutečností.

      
Vítězství nad ‚zlými myšlenkami‘ vede k ‚apatheia‘, stavu citové rovnováhy, vážnosti a harmonie. Pak už nejsme ovládání vášnivými touhami ‚ega‘ a můžeme si v sobě uvědomit Boží světlo. To nás uschopní k životu v přítomnosti Boha a intuitivně ‚poznat‘, jak se vztahuje ke každodenní skutečnosti: „Boží království je apatheia duše spolu s pravým poznáním existujících věcí.“ (Evagrius)
                              
Tato harmonie, znovuzačlenění celého jejich bytí a následné duchovní svobody posunují askety na rovinu ‚andělů‘. Jak jsme poznali, ‚démoni‘ se nám snaží překážet, ‚andělé‘ jsou nám k pomoci. Proto když asketé dosáhli tohoto stadia, i oni se více starali o blahobyt ostatních a pomáhali jim vedeni láskou: „Agapé (nepodmíněná láska) je potomkem apathei.“
                     
‚Praxis‘ se tedy nikdy nevnímá jako náš vlastní duchovní pokrok; zážitek ‚nepodmíněné lásky‘ ve vidění Boha vede naopak k růstu soucitné lásky ke každému, a harmonii a jednotě se vším: „Šťastný mnich, který vnímá blahobyt a pokrok všech lidí se stejnou radostí, jako by byl jeho vlastním.“

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 43