„Vstoupit do přítomného okamžiku znamená odpojit se od mentální pavučiny minulosti a budoucnosti, jež nás obplétá. To znamená odpojit se od povrchních roztržitostí obtěžujících nás jako rána kobylek“, a doprovázejícího strachu z 'opuštění'. Ale když „necháme odejít myšlenky … se vynoří 'pokoj nad všechno chápání', který byl neustále přítomen.“ (str 216) Vstoupili jsme branou ticha do pokoje a klidu.
Tichem jsme posilováni a občerstvováni. Dříve či později se ovšem vynoří hlubší myšlenky. Vstupujeme do druhé úrovně roztržitostí. Jakmile někdy zvládneme zklidnění mysli, narazíme na rovinu pohřbených pocitů a vzpomínek, Jungovými slovy 'osobní nevědomí'. 'Ego pohřbilo všechny aspekty naší osobnosti a s nimi spojené pocity a vzpomínky, které by podle 'ega' mohly ohrozit naše láskyplné přijetí, a které zdánlivě ohrožují naše přežití a bezpečí v dětství. John Main to nazval „temnější úrovní vědomí potlačených strachů a úzkostí“ a Laurence Freeman vnímá ego jako „oblečené v dramatičtějších dobových kostýmech různých období naší psychologické historie.“ (Sdílení daru str 65) Aby se naše ego stalo celistvým a již nepředstavovalo na naší duchovní cestě překážku, musíme sestoupit do osobního nevědomí a čelit těmto zapomenutým stránkám našeho bytí. Jak řekl Jung, dříve než můžeme vystoupit, musíme sestoupit. Je třeba to udělat s odvahou, bez posuzování a kritiky sebe sama. Přestože Jung nazval tyto zapomenuté stránky 'stínem', neznamená to, že jsou to všechno špatné stránky, které si zaslouží potlačení. Vcelku jsou to jen stránky naší osobnosti, které naše okolí neschválilo, rány uštědřené našemu pocitu identity. U žen to může být asertivita nebo vyjádření hněvu, které byly odsuzovány. U mužů to může být ukazování emocí, například pláče, který byl nepřijatelný. Jako dospělí potřebujeme být schopni se prosadit nebo dát do slov spravedlivý hněv, být v kontaktu se svými pocity a vhodně je vyjádřit. Vím, že není snadné přijmout to, co nás okolí v raném dětství učilo odmítat. Není třeba se bát: Jung řekl, že 'stín' je devadesátiprocentním zlatem. To, co bylo odvrženo, jsou vcelku cenné aspekty naší lidské přirozenosti. Musíme se ovšem k těmto aspektům postavit čelem a přijmout jejich právo být uznány za část nás samotných. Pokud to neuděláme, stanou se překážkami na duchovní cestě a budou nevědomými hybateli našeho současného jednání. Budou čekat na vhodný popud, aby se projevily nečekaně a přehnaným způsobem. Často tyto aspekty promítáme do druhých, abychom nemuseli čelit jejich přijetí za své. Způsobují nerozumnou nelibost, a dokonce i nenávist k určitým lidem. Někdy jsou příčinou přehnané reakce. Například nás někdo opovržlivě přehlíží, dává nám pocítit, že si nás neváží. Mohl to docela dobře být vzorec našeho života v raném dětství: přehlížení, neocenění, nedotazování se na názor, nebrání ohledu. Když jsme si tohoto zranění vědomi, můžeme být schopni jeho současné projevy regulovat podle situace.
Jasným znamením, že se v hloubce něco víří, a 'ego' tomu brání vynoření, je pocit nudy, sucha a bezesmyslnosti během meditace, který bývá často nejsilnější předtím, než dojde k průlomu. Je to znamení, že 'ego' opět pracuje v defenzívním způsobu a bude zpochybňovat oprávněnost meditace, kdy se z ticha dostanou na povrch bolestné vzpomínky nebo pocity. Bude se ptát: 'Jaký to má smysl, když se po tom cítím hůř? Nechme minulost být! Jaký smysl má znovu prožívat tyhle zážitky – lepší je nechat je být!' Tento hlas musíme ignorovat a nesmíme se nechat svést z cesty. Důvěřuj a vytrvej. Pochopení lstí 'ega' povede k celistvosti bytí a poznání Krista přebývajícího uvnitř. Jediné, co je třeba a co lze udělat, je nechat tyto myšlenky vstoupit do uvědomění a uznat jejich existenci. Někdy jsme díky přirozené schopnosti analyzovat sebe, anebo s pomocí terapie „možná zkoušeli odhalit tajemství nevědomí.“ (str 224) Nejdůležitějším je prosté otevření se vůči dílu Ducha v tichu a změna se uskuteční postupně a nevědomě. „Práce ticha v pravidelné praxi meditace proměňuje druhou úroveň vědomí tělo – mysl.... Obvykle se většina konfliktů a bloků, strachu a zuřivosti nevědomí uvolní aniž bychom si byli plně vědomi, co se děje. V bolesti či úlevě můžeme cítit, že se děje hluboké uzdravení, aniž bychom pochopili jak.“ (str 224)
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda