Dar slz

Cílem naší duchovní cesty je v podstatě shodný s cílem vyjádřeným v následujícím výroku o pouštních otcích a matkách: „Otcové nejvíce hledali svoje vlastní pravé já v Kristu. Aby to mohli dělat, museli naprosto odmítnout falešné formální já, vytvořené za sociálního nutkání ve ‚světě‘.“ (Thomas Merton) Je třeba objevit, že jsme více než naše ‚falešné, formální‘ povrchní já. Duchovní cesta je pouť k ‚vlastnímu pravému já, v Kristu‘.

Všichni nemůžeme odejít do skutečné pouště, ale můžeme vstoupit do vnitřního ticha a samoty poskytovaného meditací, když necháme odcházet svoje myšlenky často jen kroužící kolem našeho výchovou podmíněného já, a v tomto vnitřním klidu a pokoji zakoušíme kým opravdu jsme, svoje ‚pravé já v Kristu‘.

Prvním znamením uzdravení jsou často bohaté slzy. Pouštní otcové a matky to nazývali ‚darem slz‘: „Napřed se modli za dar slz, abys skrze lítost mohl zjemnit svoji vrozenou neotesanost. Když jsi pak vyznal svoje hříchy Pánu, obdržíš jejich odpuštění.“ (Evagriovy kapituly o modlitbě 5). Tyto slzy jsou neprolitými slzami tehdy, když jsme byli zraněni, jsou ovšem ještě více znamením rostoucího uvědomění a lítosti kvůli zranění, která jsme působili druhým, svým jednáním z vlastní neznalosti a zraněnosti. Toto uznání jak naší zraněnosti, tak i našeho zraňování druhých je nejdůležitějším krokem na stezce uzdravení.

Sv. Pavel dokonce nazývá lítost, pokání, prvním křtem. Jste pokřtěni ve svých slzách. ‚Penthos‘ - řecký kořen slova lítost – znamená bolest a zármutek. Nemá to nic společného s vinou. Vina je vlastně produktem ega. Když se obžalováváme ze svých špatných skutků, sami sobě si dokazujeme, že nemáme důstojnost, potvrzujeme se v našem nízkém sebe-ocenění. Místo uzdravení a odpuštění jsme v zákopech svého rezavějícího sebe-odmítání. Pravá lítost však vede k bezprostřednímu odpuštění, jak dokazuje výše uvedený výrok. V myšlení pouštních otců o tom nebyly pochybnosti:

„Voják se zeptal starce: ‚Přijímá Bůh kajícnost? Odpověď: ‚Řekni mi, můj drahý, když je tvůj plášť roztrhaný, zahazuješ jej? Voják mu odpověděl: ‚Ne, vyspravím to a zase jej používám.‘ Stařec mu řekl: ‚Pokud ty ušetříš svoje vlastní oblečení, copak by Bůh nebyl laskavý ke svému obrazu?“ (Vitae Patrum)

Druhým křtem podle Pavla je křest v duchu, možný pouze poté, kdy naše slzy obměkčily naši tvrdost srdce, naši ‚neotesanost‘, a pomohly nám opustit naši sebestřednost. Pak se rouška na čas zvedne a je nám darován zážitek milosti našeho ‚pravého já v Kristu‘, když si uvědomíme a otevřeme se vůči laskavému a uzdravujícímu vlivu Ducha zaplavující náš opravdový střed – je to chvíle proměňující život.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky rok 2, dopis 7