Dar Boží milosti

Duchovní transformace je mimo naši kontrolu. Tato naprostá změna vědomí nemůže být nijak docílena, jedině jako dar Boží milosti. Přestože se duchovní cesta často představuje lineárně, utišení nejprve těla, pak mysli, aby se mohla dotknout ducha, nejde zde o postupná stadia, ale o simultánní, překrývající se, prohlubující se roviny: procházíme jimi po spirále, a během naší praxe dostáváme záblesky.

Jak jsme v předcházejících dopisech poznali, často bývá právě na začátku duchovní náhlý duchovní vhled, poznání naší skutečné přirozenosti, záblesk širší dimenze. to nám pomáhá odvrátit se od posedlosti povrchní skutečností. Pamatujeme si, že 'Světlo' v nás již přebývá, už jsme 'osvíceni': Přišli jsme od světla, od místa, kam světlo samo od sebe vstoupilo, a usídlilo se.. Jsme její děti“. (Tomášovo evangelium 50) Otcové prvotní církve tento moment nazývali 'konverze' nebo 'metanoia', proměna srdce a mysli, která umožňuje objevit se paměti našeho pravého 'já', naší Boží jiskry. To nám umožní překročit práh mezi různými rovinami vnímání. Když během meditace vstupujeme do svého niterného bytí, do svého 'já', opouštíme svoji rozumovou inteligenci, svoje emoce a smyslové vjemy a fungujeme čistě ze schopnosti vyšší než je rozum: z naší intuitivní inteligence. Je to naše spojení a náš kanál komunikace s Bohem. 'Já' je nedotčeno vnějšími událostmi našeho života a je svobodné pomoci svými náhledy a intuicí. Tyto jsou uděleny v tichu meditace, ve snech, nebo jinými způsoby nalezenými naším duchovním já, aby se nás dotklo.

Popudem pro 'metanoia' je často krizový bod nebo větší událost našeho života, když skutečnost v níž žijeme, zdánlivě jistá a neměnná, se divoce převrátí vzhůru nohama. Jsme odvrženi jednotlivcem či skupinou, čelíme selhání, ztrátě úcty, ztratíme drahocennou práci nebo náhle selže naše zdraví. Důsledkem může být buď odmítnutí přijmout změnu, sestup do deprese nebo zoufalství nebo tváří v tvář skutečnosti, že naše skutečnost není tak neměnná, jak jsme mysleli, můžeme povstat vůči výzvě podívat se na sebe, svůj obvyklý rámec, svoje názory a hodnoty jinýma očima. Právě v takové chvíli se řetěz utvořený ze všeho našeho podmínění výchovou, všech našich myšlenek, vzpomínek a emocí ve chvilce rozlomí, abychom mohli zakusit svobodné a neomezené postavení v Tady a Teď, věčný okamžik. Pak na chvíli vidíme skutečnost tak, jak je. Docela brzy v začátku meditace často zakoušíme pocit skutečného pokoje i radosti která probublává vzhůru. Takovéto chvíle, kdy jsme uvolněni ze zaobírání se sebou, jsou Božím darem. Někteří z nás možná měli takové chvíle přesahu, vědomí odlišné zkušenosti, útěku z vězení 'ego', během poslechu hudby, poezie nebo v ponoření do uměleckého díla. Jiní možná nikdy vědomě nevnímali opravdový moment náhledu, a přece na nějaké rovině si mohli uvědomovat přítomnost Vyšší Skutečnosti. Aniž by to věděli, jsou postupně více sladěni s touto Skutečností.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 23