Církev v době zmatků
Když jsme v předcházející týdenní nauce mluvili o napětí mezi Kasiánem a Augustinem, je třeba si uvědomit, že oba hovořili z jiného pohledu. Kasián bránil svoje mnichy a mnišky v jejich způsobu života (a v naší cestě meditace/modlitby) a Augustin (354-430 n.l) se soustředil na přežití církve. Oba žili v době raného křesťanství ve 4. a 5. století n.l, když císařství sláblo při obléhání válčícími kmeny, zvláště Visigóty a Vandaly.
Církev obklopená politickými rozmíškami cítila potřebu být spravována a postavena na právní základ podobný císařství. Základy byly položeny administrativními a organizačními dovednostmi Ambrože, syna římského prefekta a senátora, když byl ustanoven biskupem v Miláně. Je třeba vnímat Augustinův život a nauku na pozadí potřeby silné církve. I když byl na počátku přitahován k nějaké formě mnišského života, brzy byl povolán církev řídit. V této roli se stal jedním z nejvlivnějších otců církve.
Margaret Lane konstatuje ve své kapitole o sv. Augustinovi v knize Cesta k srdci: „Bylo by těžké přecenit důležitost sv. Augustina z Hippo. Jeden překladatel Vyznání řekl: „Každý člověk západního světa by byl jiný, pokud by Augustin neexistoval, nebo byl jiný.“ Augustin byl silně intelektuální a velmi vášnivý. Byl to velký hlubinný psycholog dlouho předtím, než byla tato disciplína objevena. Byl největším křesťanským myslitelem před Tomášem Akvinským. Byl přitahován ke kontemplativnímu životu a přesto strávil svých zbývajících třicet pět let biskupského života naplňováním pastoračních potřeb, kázáním a angažmá v rozhovorech o nauce. Každá větev teologie jím byla ovlivněna a často jej v teologických disputacích každá strana cituje na svoji podporu.
V době sv. Benedikta (480 – 547 n.l.) se na západě rozpadlo císařství, začal 'temný věk'. Mimo kláštery byl život nebezpečný. Uprostřed všeho toho zmatku založil Benedikt základy západního mnišství, tím uchránil prastarou kulturu a udržel plamen světla duchovnosti.
V knize Cesta k srdci zdůrazňuje Stefan Reynolds ve své kapitole o sv. Benediktu: „Benedikt byl Říman. Jako každý dobrý Říman měl talent na organizaci, starost o řád a respekt k autoritě. Mnišský život měl podle něj být strukturovaný, a měl se řídit řeholním pravidlem a hierarchickým řetězem vedení... Benediktovy kláštery měly držet pohromadě díky silnému a odpovědnému ústřednímu vedení. Opat nebo abatyše „stojí na místě Krista“, je ovšem vždycky odpovědný/á vůči řeholi a Bohu... Kvůli barbarským invazím zvenčí chtěl Benedikt, aby byly jeho kláštery uzavřené, a všechno, co je třeba k životu se mělo nacházet uvnitř. „Není třeba aby se mniši toulali venku,“ píše, „protože to vůbec není dobré pro jejich duši“ (kapitola 66). Opouštění pevnosti kláštera nebylo duchovně bezpečné. K cestám bylo třeba povolení opata a cestující „neměli předpokládat, že budou někomu vypravovat to, co slyšeli nebo viděli mimo klášter, protože právě to působí největší škodu.“ (Kap 67). Benedikt byl člověkem své doby.“
Chaos vnějšího světa vedl k tomu, že Benedikt také kladl silný důraz na pouštní ctnosti stability a poslušnosti vůči vlastnímu Abba, jehož láskyplné vedení bylo postaveno na rozlišování a moudrosti. Jeho důraz na práci a modlitbu, ora et labora, byl důležitý zvláště kvůli tehdejší potřebě soběstačnosti. Všechny tyto ctnosti, stejně jako kontemplativní zvnitřňování Písma (lectio divina), a vláda nad myšlenkami jež vede do ticha, nacházejí svůj zdroj v poušti. Vlastně doporučuje Kasiánovy Rozmluvy a Ustanovení (Kap 73) svým mnichům ke každodenní četbě. Bez pochyb i oni následovali Kasiánovu radu o čisté modlitbě.
V době kdy se John Main a Laurence Freeman stali benediktinskými mnichy, se Kasiánova doporučená formula stala součástí liturgie – a už nebyla cestou vedoucí k čisté modlitbě. Stalo se tak snadno, protože formula pochází z Žalmu 69. Je to věta známá každému mnichovi díky dennímu zpěvu žalmů: „Bože, pospěš mi na pomoc, Pane, slyš naše volání“.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda