Cesta meditace

Cesta meditace je slovy Johna Maina v podstatě „pouť ke svému vlastnímu srdci“, nejposvátnějšímu místu, kde bydlí Kristus. Meditace je objevováním „života Ježíšova Ducha v našem lidském srdci“.

Existují určitá stadia, kterými na této cestě procházíme. Přestože jsou tato stadia představena v následujících dopisech lineárním způsobem, je třeba mít na vědomí, že cesta je ve formě spirály s překrývajícími a prohlubujícími se úrovněmi, kde se stádia objevují znovu, splývají a proměňují.

Když poprvé začínáme meditovat, obvykle pouze jednou týdně nebo jednou denně. Disciplína se nám zdá snadná a začínáme s nadšením a se závazkem věrnosti našim meditačním časům. Brzy se naše počáteční nadšení vyzkouší a je potřeba hlubší závazek vůči disciplíně, závazek pevně začlenit do našeho každodenního života dvě meditační sezení. Časem nám tato pravidelná praxe opakování mantry umožní svoje sebestředné myšlenky nechat za sebou. Jsou to chvíle opravdového ticha a klidu, záblesky pokoje, lásky a radosti. Je to doba, kdy máme být bdělí vůči pokušení přilnout k těmto zážitkům. Je třeba pokračovat v praxi bez očekávání nebo vyžadování nějakých 'výsledků'. Časem se disciplína stane opravdovou nezbytností.

Z ticha se ovšem vynoří jiná rovina myšlení - potlačené vzpomínky, emoce a strachy. Někdy jsou bolestivé a při usedání pociťujeme odpor. Nepřekvapuje to, protože jak řekl Walter Hilton, mystik ze čtrnáctého století: "Pokud přijde muž domů a najde pouze kouřící oheň a protivnou manželku, rychle zase uteče“. Uvolnění těchto potlačených pocitů je však nezbytné. Proléváme slzy, které jsme neprolévali tehdy, když jsme měli. Hněv a podráždění, které jsme nevyjádřili v příhodný čas, potřebují najít východ. Když tyto pocity uznáme a prostě jim dovolíme, aby mohly být uvolněny, zakusí naše duše uzdravení. Nemusíme pochopit, odkud se tyto pocity vzaly, ani je nemusíme vyjádřit jednáním. Jen je třeba je přijmout jako platné. sestra Eileen O'Hea říkala těmto potlačeným a zmrazeným emocím 'bloky ledu', které se v lásce a světle Kristově rozpustí, když jim dovolíme se ukázat.

Může se také stát, když už meditujeme docela dlouhou dobu , že na nás zaútočí to, čemu pouštní otcové a matky říkali démon akédie'. Projevuje se jako rozladění z meditace a duchovní cesty. Nudíme se a všechno je špatné. Myslíme si, že můžeme mít na práci užitečnější věci než sezení a meditování. Obviňujeme druhé a okolí ze svého nedostatku pozornosti. Je to čas sucha, nudy, nepokoje a roztržitostí, vnitřní ticho je věcí minulosti. Je to naše 'pouštní zkušenost'. Je to čas duchovního zkoušení, chceme to vzdát. V takové době nemůžeme dělat nic než vytrvat ve věrném opakování mantry. Přijímáme svoji potřebu Boha důvěřujeme, že nás vede, je přesto přítomen, miluje nás a nikdy nedovolí, abychom byli zkoušeni nad naše síly. (pokračování)

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
Z archívu týdenní nauky rok 1, dopis 21