Bůh lásky a milosrdenství
Říkali nám, že Ježíš přišel spasit hříšníky. Navíc jsme vyrůstali s myšlenkou, často posílovanou kázáními v kostele, že jsme všichni 'hříšníky,' založenou na nauce sv. Augustina o 'prvotním hříchu'. Tento úsudek jsme přijali bez zpochybňování, protože kdo by někdy neprovedl něco, na co nejsme moc pyšní? Nakonec jsme svými vlastními nejhoršími kritiky. Tento pocit hříchu a viny, se kterým jsme vyrůstali, pokřivuje náš obraz Boha laskavého a milosrdného – skutečné Ježíšovo poselství. Vede nás k obrazu Boha jako soudce, „vnější síly, která nás materiálně odměňuje za zachovávání přikázání a působí nám utrpení za jejich porušování.“ (str 108) Naše životní štěstí je tedy odměnou od Boha za to, že žijeme spravedlivě, a neštěstí je trestem za porušování jeho přikázání. Tento názor je nejen převládající, ale byl také rozšířen v době Ježíšově „že i jeho učedníci byli popletení, když jim Ježíš představil radikálně odlišný způsob nahlížení na utrpení a blahobyt. Štěstí, pohodlí a blahobyt by ve skutečnosti mohly být, jak říkal, kletbou v převleku..... Bohatství přináší nebezpečí, která mohou zabraňovat našemu duchovnímu pokroku mnohem vážněji než špatné chování.“ (str 107)
Příklad takovéhoto přístupu je zaznamenán v Janově evangeliu (Jan 9,1 nn) v reakci na Ježíše při uzdravení člověka slepého od narození. „Jistě, říkali... narodit se slepým je znamením, že člověk nebo jeho rodiče hřešili. Bůh který je příznivý vůči spravedlivým, také trestá hříšníky... Všichni vědí, že Bůh neslyší hříšníky. Slyší každého kdo je zbožný a poslouchá jeho vůli.“ (Jan 9,31)
Přístup takto vyjádřený, o jasné příčině a důsledku v morálních otázkách, podobný zákonu Karmy v hinduismu a budhistické filozofii, uspokojuje cosi hlubokého v lidské přirozenosti. Známe a schvalujeme pohled ve kterém dostává každá činnost odpovídající reakci – hříšníci musejí být potrestáni a spravedlivé jednání má být odměněno. Pokud se tak neděje, může to působit zmatek, hořkost a dokonce ztrátu víry.
Co se ale myslelo v Ježíšově době slovem hříšník? Kupříkladu tato fráze znamenala cosi více než to, co si nyní představujeme pod pojmem hříšníků. „Termín neobsahoval jenom pocit někoho kdo porušuje morální zákony.“ (str 107) Laurence Freeman vysvětluje, že lidé byli považování za hříšníky, pokud patřili k povoláním na které se hledělo zvysoka jako pastýři, krejčí, holiči, výběrčí daní a řezníci, a byli přísně označeni jako jsou v Indii označeny kasty. Důvodem proto, že se nazývali 'hříšníci' spočíval v tom, že byli chudí natolik, že si nemohli dovolit poplatky vybírané chrámem za rituální čistotu, a tak byli trvale vyloučeni – podle lidských, nikoli Božích měřítek – z náboženského společenství. S těmito Ježíš trávil nejvíce času – s lidmi na okraji, odvrženými a vysmívanými. Byl „lékařem nemocných“. Uzdravoval je svým silným pocitem soucitu vůči tělesně, citově a duchovně nemocným. V lidských myslích přemostil propast mezi Bohem a mezi nimi. Nebyli Bohem odvrženi, byli jeho dětmi stejně jako všichni ostatní, a to jim pomohlo znovu získat důvěru ve vlastní hodnotu a důstojnost. Toto Ježíšovo láskyplné přijetí jim odráželo lásku a milosrdenství Boží.
Ježíš tedy zavrhoval přístup společenství jeho doby se jejich 'kastovními' rozdělováními, jejich zákonický přístup a jejich nekritický názor na nevyhnutelnost spravedlnosti zákona příčiny a účinku. Jeho hlavním poselstvím je, že podstatou Boha je láska a odpuštění, a to převládá nad všemi lidskými systémy myšlení. Nejdojemnějším příkladem toho je podobenství o marnotratném synovi. Hřešil všemi způsoby, které jako lidé zavrhujeme, a proto si podle našich měřítek zasloužil trest. A přece, skrze přijetí osobní odpovědnosti za svoje sobecké jednání, se navrátil k Bohu a jeho vůli a získal plné odpuštění a laskavé přijetí.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda