Božské

Božské

Zůstáváme ovšem ještě s otázkou – protože jsme racionální lidskou bytostí – kdo, nebo co je ta Vyšší Realita? Když odpovídáme na tuto otázku, jediným médiem jež máme k vyjádření svých myšlenek, jsou slova, jazyk. To, jak je tento způsob vyjádření nespolehlivý a omezený, dokázali moderní filozofové bohatě v několika posledních desetiletích. Jazyk formuje a omezuje naše vidění skutečnosti. Mystikové všech dob a kultur také zdůraznili toto omezení, zvláště když se snažili vyjádřit nadosobní zážitky.

Tao které lze vyslovit
není věčným Tao.
Jméno, které může být pojmenováno
není věčným Jménem.

Snažíme se popsat nepopsatelné. Slova nemohou začít obsahovat Božské. „Jediné, co můžeme o Bohu přesně říci, je dle Tomáše Akvinského to, že Bůh je, nikoli čím Bůh je... Tato radikální pokora... před nevyslovitelným tajemstvím Boha je osou křesťanské teologie.“ (str. 131) Když se snažíme Boha definovat, je zde nebezpečí, že se slova stanou modlami. Možná právě proto Ježíš nic sám nenapsal. Používal příběhy, aby ukázal na smysl a rozsah skutečné Reality, Božího království. Jeho důraz na modlitbu vedl k duchovní zkušenosti poskytující pravé poznání, předávané na hlubší rovině.

"Božským základem vší existence je duchovní Absolutno, nevyslovitelné termíny diskurzívního myšlení, ovšem (za jistých okolností) může být přímo zakoušeno a uskutečněno lidskou bytostí“. (Aldous Huxley) Huxley to uzavírá na základě myšlenek vyjádřených ve všech tradicích moudrosti.

Klement z Alexandrie (2. století) byl prvním křesťanským církevním otcem, jenž vyjádřil tuto myšlenku v křesťanství. On, Origenes, a mniši následující jejich nauku jako Evagrius a Kasián stáli v apofatické (negativní) mystické tradici. Cítili, že Bůh je nad jejich chápání: „Bůh je více než Jedno. Je nevyslovitelný, nad veškerou řeč, nad každý koncept, nad každou myšlenku... Bůh není v prostoru ale nad prostorem i časem a jménem a myšlenkou. Bůh je bez omezení, bez formy, beze jména.“ (Klement)

Přesto, že Božské nemůže být pochopeno naší řádnou inteligencí, stadia našeho rostoucího pochopení Božského popsána být mohou. Origenova mapa křesťanského růstu, jež se stala na křesťanském západě klasickou a byla plně přijata Evagriem, ukazuje na tři úrovně vývoje na duchovní cestě, které umožní zkušenost Božího Království, Boží přítomnost. První je 'praxe' jež zahrnuje tichou modlitbu a jindy neustálé střežení vlastních myšlenek a nejen vlastních myšlenek. Evagrius zmiňuje jasný sled: nejprve si uvědomit smyslové vjemy, pak pocity, které se vyjadřují myšlením a které vedou k touze a k následné činnosti. Tento proces je dnes často nazýván 'všímavostí' (mindfulness). Evagrius je tedy prvním křesťanským učitelem všímavosti!

Když to děláme s plnou pozorností, vede nás to k uvědomování si svého egocentricky motivovaného chování, které naopak vede k ctnostnějšímu jednání. Tento proces byl nazýván pouštními otci i matkami 'očišťováním emocí'. Jedině když je naše chování poháněné egem pochopeno a odloženo stranou, pak naše city, předsudky a falešné obrazy již nezastiňují naše vidění opravdové Skutečnosti.

Následující dvě úrovně se týkají 'theoria', viděním Boha. První úroveň tohoto vidění se dosahuje skrze kontemplaci přirozenosti. Znamená to vidět Božské ve všem: „zvedni kámen a nalezneš mě, rozsekni dřevo a já tam budu“ (Tomášovo evangelium. Vše je v Božském a Božské je ve všem. Božské není omezeno stvořením, ale sahá nad ně a mimo ně.

Slyšíme to vyjádřeno sv. Antonínem, prvním pouštním otcem: „Jeden z moudrých mužů té doby nalezl svatého muže Antonína a ptal se jej: 'Otče, jak můžeš být šťastný bez útěchy kterou mohou dát knihy?' Antonín odpověděl: 'Můj příteli filozofe, mojí knihou je příroda tvorů a tato kniha je neustále přede mnou, když chci číst Boží slovo.“ Evagrius souhlasí: „Pro ty, kdo jsou od Boha daleko... Bůh umožnil, aby se k němu, k jeho poznání a jeho lásce k nim přiblížili prostřednictvím tvorů.“

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda