Benedikt

Může následování duchovní stezky vést k právě tomu sobectví, jemuž se snaží uniknout? Nezřídka. Mniši pouště si byli vážně vědomi tohoto nebezpečí zvláště v samotě a spoléhali především na vztah otec – učedník, aby se mu vyhnuli.

Byl to však Benedikt z Nursie (480-550), který mistrovským způsobem rozvinul moudrý vzorec výcviku mystického života založeného spíše na společenství, než na osobním mistrovi. Jeho Pravidlo je mistrovské zvláště svojí umírněností – přestože v něm chybí přímá mystická nauka.

I jeho jméno je anonymní, znamená ‚požehnaný‘, jak Buddhu často nazývali jeho následovníci. Příběh jeho života je nám znám skrze legendární příběhy o zázracích sebraných jako teologické ilustrace papežem Řehořem, bývalým mnichem řídícím se Řeholí. Tato nesčetná inspirovaná umělecká díla, nejkrásněji vyjádřená Signorelliovými a Sodomovými freskami v Monte Oliveto Maggiore, vydají na týdenní duchovní obnovu.

Benedikt započal svoji mnišskou cestu archetypálně pouštním způsobem. Vypadl ze školy v Římě (‚moudře hloupý‘), což je pro zakladatele systému zachraňujícího středověkého vzdělávání neobvyklé. Přijal od nedalekého poustevníka hábit a pak strávil léta v jeskyni (Sacro Speco) v Subiacu, nedaleko Říma, které je jedním z přítomností nejnaplněnějších míst a svatých míst na světě. Okolní pohanské sedláky učil evangeliu, a tak předznamenal misionářskou větev svého duchovního potomstva v příštích staletích. Když jej okolní mniši bez vedení prosili, aby přišel a stal se jejich opatem, laskavě, ovšem nemoudře, nabídku přijal.

Byl na ně příliš přísný, a nikoli naposled v historii mnišství, se společenství snažilo zabít svého opata. Opustil je, ale spíše než aby se vrátil do samoty, zůstával v cenobitské (společenské) formě mnišského života. Utvořil dvanáct klášterů, každý se dvanácti mnichy. Moderní sociologové, kteří Řeholi čtou, zaznamenávají důraz na malé množství kvůli zdravé dynamice skupiny. I ve velké komunitě organizuje členy do ‚děkanství‘ po desíti. A přece, v první kapitole své Řehole ‚Typy mnichů,‘ vnímá samotu jako cíl. Po nespecifikované ‚dlouhé‘ době v klášteře ti, kdo ‚vybudovali svoji sílu .. odcházejí z bojové linie v řadách svých bratří do osamoceného zápasu pouště.‘

Vojenské obrazy by se možná zdály lepší pro muže hrající si na vojáky. A přece, ženy včetně Benediktovy vlastní sestry Scholastiky, která se v jednom příběhu modlí lépe a moudřeji, než její bratr, odpovídají stejně jako muži, s určitým přizpůsobením, na psychologickou moudrost Řehole. Důvodem vojenské symboliky není použití síly, ale solidarita, poslušnost a dobré řízení ve společném poslání. Krátká Řehole byla pravděpodobně vytvořena během mnoha let a zdá se, že má připojený druhý závěr. Většina obsahu je vybrána přímo z Řehole Mistra, jedné z mnoha tehdejších mnišských řeholí. K užívání v západní církvi zvolil Papež Řehoř s účinností římské centralizace řeholi Benediktovu.

Benediktův génius je vidět v tom, co vynechal ze svého originálu a z předmluvy, která je jeho vlastní. Byl si vědom, že vytvářel jemnější řeholi, než tu, která existovala ve zlaté éře. ‚Čteme o tom, že mniši by vůbec neměli pít víno, ale protože současní mniši o tom nejsou přesvědčeni, souhlasme s tím, že je třeba pít umírněně.‘ Tato via media a selský rozum podepřený pevnou a flexibilní životní strukturou a stále platnými principy plánování času, učinily Řeholi po Bibli nejvlivnějším textem evropské civilizace pro tisíciletí. Opati i podnikatelé se společně k ní obracejí, aby vrhla světlo na současné sociální otázky. Je zajímavé, že nejlepší komentáře k Řeholi asi nejsou napsány v hotelových pokojích, jak se často říká, ale jsou dnes často sestavovány ženami a budou jednou bezpochyby sestavovány Obláty.

Řehole je mistrovským kouskem racionality, umírněnosti a sebe-překročení. V poslední kapitole, která bývá obvykle nejméně komentována, ji Benedikt nazývá malá Řehole pro začátečníky. Ti, kdo se chtějí posunout ke střední nebo vysoké škole, by se měli radit s Kasiánem i s otci. Jak tedy vlastně tato malá Řehole připravuje ty, kdo hledají Boha a hladoví po kontemplativní zkušenosti nazírání Boha a naslouchání Božímu slovu? V první řadě je třeba samotné toto povolání pojmenovat: ‚je zde někdo, kdo touží po životě a přeje si vidět Boha?‘.

Benedikt citující často žalmy a literaturu moudrosti, klade rovnítko mezi hledáním Boha a cílem lidského života. Tento život nepřestává být lidským a proměnlivým, jakmile se začne následovat jeho cíl. Když se unaví ‚první zápal obrácení‘, tvoji bratři už se nezdají ani svatými, ani nejlepšími přáteli. Stabilita je jedním ze slibů, které Benedikt definuje a žádá vytrvalost jak fyzickou, tak i mentální. Líbilo by se mu rabínské rčení ‚nejsi povinen být úspěšný, ale není dovoleno vzdávat se.‘ Protože je to Benedikt, ví, že lidé se vzdávat budou a tak dává mnichovi tři údery předtím než odejde, bez možnosti návratu.

K vyvážení stability, která se jinak stává statickou, zdůrazňuje jeho druhý slib závazek neustálého obrácení života a mravů, formy neustálého následování Boha v mystickém životě popsané Řehořem z Nyssy. A poslušnost – ideálně nebo případně praktikovaná bez meškání, spontánně a z lásky, nikoli ze strachu – doplňuje trojici. Poslušnost se musí praktikovat vertikálně – směrem k opatovi a horizontálně – vůči jeden druhému, a tak se stává podobnou Kristu. Na rozdíl od pozdějších řeholních řádů vnímajících Boží vůli v příkazech představeného, dovoluje Benedikt mnichovi odvolání, pokud je mu přikázáno něco, co shledává nemožným. Pokud to selže, musí se snažit dělat co může, aby poslechl a důvěřoval Bohu.

Klášter je laboratoří, v níž sliby a ‚nástroje dobrých skutků‘ mnicha trénují na vyšší svahy. Pokud to dobře funguje, stává se velmi láskyplným a osvobozujícím místem, že to tam vypadá jako na vrcholu, záleží to ovšem na dobrém managementu. V první řadě na time-managementu, vyvážení mezi fyzickou prací, lectio (duchovní čtení) a modlitbou, které odpovídají složení člověka jako tělo, mysl a duch.

Způsob modlitby, který Benedikt popisuje, je společná modlitba žalmů a čtení – kolektivní lectio, které slouží jako příprava na opravdovou kontemplativní modlitbu. Stres je narušením přirozeně lidské harmonie. Pokoj je tehdy, když to vše dobře dohromady funguje. Reptání (pomluvy a naříkání) je zvláště vybráno proto, že je to korozívní útok na pokoj. Organizační řízení v Řeholi ukazuje římské ctnosti paternitas a gravitas, moc místa nezbylo (alespoň oficiálně) pro hilaritas. Opat má vlastně nemožný úkol. Musí umět udržovat seznam nářadí vydávaného ke každodenní práci, a neustále se přizpůsobovat různým temperamentům lidí. Má poslední slovo, ale sám je podřízen Řeholi a musí se radit.

Je to úžasný, krátký, živý a lidský popis křesťanského životního stylu, v němž ‚všichni členové budou v pokoji‘. Každá řehole obsahuje výjimky a Benedikt jich uděluje mnoho, zvláště pro staré, nemocné a děti, nejzranitelnější členy každé společnosti. Se slabostí těla a charakteru se zachází trpělivě – což je u většiny duchovních nauk řídký rys. A přece je zde odhodlanost (‚ať se ničemu nedává přednost před Kristovou láskou‘), která nikdy nepromění umírněnost v kompromis. Zaměřením se na všední, tak jak to Benedikt dělá, dosahuje čehosi ohromujícího. Vidíme, jak se Bůh odráží v každodenním – Kristus tancuje na tisíci místech. A přece, jak zdůrazňuje, je to pořád duchovní mateřská školka, pouhý začátek.

Laurence Freeman OSB
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky rok 1, dopis 42