Apatheia a Agapé

Ctnost pokání nám pomáhá uvědomovat si svoje sobecké emoce; vede to k pokoře, protože si stále více uvědomujeme svoji potřebu Boha a že bez Kristovy pomoci nemůžeme dělat nic. Uznání své zraněnosti, tento uzdravující vhled vede ke vzrůstajícímu pocitu harmonie a rovnováhy v našem citovém životě. Navíc s tím, jak poznáváme, že jsme milováni bez ohledu na svoje chyby, můžeme stále více přijímat a milovat druhé lidské bytosti, protože v nich vidíme svůj odraz: „Mnich je člověk, který se považuje za sjednoceného se všemi lidmi, protože neustále vidí sebe sama v každém člověku.“ (Evagrius – Kapitoly o modlitbě)

Evagrius nazýval tento harmonický způsob bytí, ke kterému vyrůstáme s pomocí milosti, kombinací ‚apatheia‘ a ‚agape‘, citovou vyváženost a Boží lásku, jako niterně propojené: „Agapé je dítětem apatheie.“

Kasián neužíval termín ‚apatheia‘, ale nazval to ‚čistota srdce‘. Thomas Merton vysvětluje, že „čistota srdce…, naprosté přijetí sebe sama a své situace… zřeknutí se všech bludných obrazů o sobě, všech přehnaných odhadů svých vlastních schopností, abychom poslouchali Boží vůli tak, jak k nám přichází.“

Kontemplativním lidem se často vyčítá skutečnost, že je jejich úsilí ‚sobecké‘, že se starají pouze o svoji vlastní spásu. Pro Evagria a pouštní otce a matky byla modlitba prvořadou záležitostí; byla pro ně smyslem života. A přece slyšíme následující příběh: „Může se stát, že nás přijde navštívit bratři v době, kdy se zrovna modlíme. Pak si musíme vybrat buď přerušit modlitbu, nebo svého bratra zarmoutit tím, že mu odmítneme odpovědět. Láska je ale větší, než modlitba. Modlitba je jen jednou ctnosti mezi jinými, avšak láska je obsahuje všechny.“ (Jan Klimak 7. století).

Pouze pokud jsme uspořádali svůj vlastní dům, můžeme opravdově pociťovat soucit s druhými a být oporou: „Osvoj si niterný pokoj a tisíce lidí kolem tebe naleznou spásu.“ (Sv. Serafim ze Sarova). Jsme vybízeni, abychom nikdy nezapomněli na to, že jsme vpravdě jedno v Kristu a to, co se děje našemu bližnímu, je naší nejdůležitější starostí: „Život a smrt záleží na našem bližním. Pokud svého bratra získáme, získáváme Boha. Pokud jsme však svému bratru pohoršením, hřešíme proti Kristu.“ (Sv. Antonín)

Duchovní stezka nám pomáhá překročit propast mezi sebou a druhými. Jsme strážci svého bratra. Svět se pak stává pokojnějším místem; ne proto, že změníme svět, ale změnou svého vlastního přístupu od zájmu o sebe do starosti jeden o druhého, bez ohledu na naše rodinná pouta, pozadí, kulturu nebo náboženství. Gándhího výrok: „Buď tou změnou, kterou chceš vidět ve světě,“ je podstatou Ježíšovy nauky.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 9