Ani myšlenky, ani obrazy

V dopisu minulého týdne o ‚věčné filozofii‘ jsme sledovali, jak zkušenost vnitřního ticha a samoty poskytnutá kontemplativními duchovními disciplínami jako meditace, přivádějící nás k odhalení podstaty našeho náboženství, je zároveň společným jádrem v srdci všech tradic moudrosti a náboženství. Zatímco na rovině zkušenosti je mezi náboženstvími mnoho společného, na rovině teorie a teologie jsou zde velké rozdíly utvářené filtry kultury a společnosti, skrze něž tyto zážitky interpretujeme. Ve světě, v němž žijeme je důležité, abychom respektovali pravdu všech náboženství a účastnili se mezináboženského dialogu, který je důležitým prvkem světového společenství křesťanské meditace. Skrze sdílení ticha kontemplace s druhými lidmi ze všech náboženství vystupuje to, co je společné a s tím vzájemný respekt a pochopení.

Nebyl by žádný konflikt a nedostatek pochopení, kdybychom mohli zůstat na rovině zkušenosti, sdíleného ticha. Tak snadno se však posunujeme od zkušenosti k myšlence. Pohnutka opravdu pochopit vnitřní duchovní zkušenost nás pudí k jejímu překládání do obrazů a slov. Tak funguje naše vědomí. Schopnost věci pojmenovat nám dává pocit jistoty a kontroly, i když je to spíše iluze. Zapomínáme však na omezení svého rozumového vědomí a jeho filtrů. Zapomínáme že všechny myšlenky a obrazy, zvláště o Bohu, porušují a omezují. První křesťané považovali připojování jakéhokoli jména Bohu za rouhání.

Už na počátku křesťanské mystické tradice ve druhém století potkáváme Klementa z Alexandrie, prvního křesťanského filozofa/teologa, který zkoušel umístit mystickou zkušenost a vztah mezi lidskou duší a Bohem do slov. Udělal to ‚apofatickou‘ cestou, ‚negativní‘ cestou. Neřekl kdo Bůh je, protože vnímal Boha jako posvátné tajemství mimo naše chápání. Pokusil se dospět k Božské podstatě tak, že mluvil o tom, co Bůh není: „Bůh není v prostoru, ale je jak nad prostorem, tak nad časem a jménem a myšlenkou. Bůh je bez omezení, bez tvaru, beze jména. Je anonymní… Jsi ponechán s ideou čistého bytí a to je nejblíž, jak se k Bohu lze dostat. … Je nevyslovitelný, nade vší řečí, nade vším pojmem, nade vší myšlenkou.“ (Klement Alexandrijský)

Cítil, že se k poznání podstaty Boha můžeme dostat pouze tehdy, když odejmeme všechny vlastnosti které obvykle spojujeme s něčím v hmotném světě. V té době byla běžná krásná analogie: sochař odsekává mramorový blok, až se zjeví samotná forma. A tedy pokud toužíme zažít Boží skutečnost, i my musíme odsekávat všechny svoje myšlenky a koncepty o Bohu, svoje myšlenky, svoje obrazy, až se díky milosti zjeví Jeho zásadní přítomnost sama. Pak vstupujeme „do stavu v němž uctíváme Boha v úžasu a tichu a stojíme před ním s posvátným údivem.“ (Klement). To je stav, který nám pomáhá tolerovat všechny ty různé výrazy lidského hledání smyslu.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 25