Třetí týden Adventu 2021

Když se všichni lidé ptali Jana, „Co máme dělat?“, odpověděl jim: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i nějací vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lidi a kázal jim radostnou zvěst. (Lukáš 3, 10-18)

Když nám očividné přijde jako zvláštní nebo neuvěřitelné, je to známkou toho, že jsme se hodně odchýlili od reality a dostali se do zmatku. Když se z toho snažíme dostat, často se odvracíme od svých vůdců: konec konců, říkáme si, to oni nás do tohoto zmatku zatáhli. A proto se rozhlížíme po jiných zdrojích moudrosti nebo po nějakém návodu.

Zástupy, včetně některých svých vůdců, vyšly do pouště, aby se ptaly jednoho z nejmarginálnějších členů společnosti, proroka, „co máme dělat?“. Pouštní otec a Kasiánův učitel meditace abba Izák řekl Kasiánovi a jeho příteli Germanusovi, když se k němu vrátili a ptali se, jak se mají modlit: „Když víte na co se ptát, nejste daleko od porozumění.“ A potom oba – i následující generace – učil o mantře.

Naopak Jan Křtitel neodpovídá na otázku „jak se máme modlit?“, ale na otázku „co máme dělat?“. Říká jim to očividné: buďte poctiví, nevyužívejte slabých, buďte spokojeni s tím, co stačí. To, že tato instrukce byla nutná, svědčí o tom, jak zkorumpovaným a špatně fungujícím se stal sociální život. Ale v totalitním státě a brutální silou okupované společnosti jsou nakonec všechny společenské vztahy úplatné a postižené krutostí. Toto je dědictví všech období kolonialismu.

Prorok může být jiskrou zapalující proces konverze – jak vnitřní, tak společenské. A opravdu, obě dimenze – vnitřní i vnější – je potřeba změnit. Křest vodou byl počátečním vnějším symbolem procesu morální reformy. Ale Křtitelova vize šla dále než je svět symbolů a jevů. Hovořil o přicházejícím křtu ohněm. A to je to, na co čekáme v Adventu: na moment, ve kterém je i samotný čas zaplaven Boží přítomností. Je to „záplava“ ohně, ve kterém vše neskutečné zmizí a jen to, co je opravdové, se stane oslepujícím způsobem zřejmé.

Laurence Freeman, OSB