Úterý v druhém týdnu postní doby

Lukáš 2, 41-51

„Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Oni však nechápali, o čem mluví.

V Ježíšových výrocích toho je stále hodně, čemu nerozumíme. Můžeme se s tím vyrovnat tak, že si řekneme, že to není pro nás významné, protože nemáme rádi, když jsme konfrontováni s mezemi svého porozumění. Nebo ten význam zredukujeme na to, čemu jsme schopni lehce porozumět, ignorujeme hlubší duchovní význam a spokojíme se s černo-bílým moralizujícím výkladem. Právě to, jaký z přístupů použijeme v duchovní dimenzi, se bude odrážet i v tom, jaký smysl nacházíme v událostech našich životů.

Před několika dny bílý šovinista řádil v tichém civilizovaném městě v slušné a sociálně citlivé zemi a způsobil šílený masakr mezi modlícími se bohabojnými muži a ženami. Na krátkou dobu se celý svět cítí sjednocen a zajedno s rodinami obětí a všemi lidmi města Christchurch a Nového Zélandu v jejich traumatizujícím smutku. Opětně nám výbuch lidské nenávisti připomíná nezbytnost trvat na společném základu celého lidstva. Uvědomujeme si, že to, co spojuje, má větší význam než to, co rozděluje. V tomto okamžiku, a to je paradox, to nejhorší v nás vyvolává to nejlepší.

Temnota může zamořit a zaplavit lidské bytosti, jednotlivě nebo hromadně. Nazýváme to temnotou, protože ve výsledku chceme prostě zavřít oči. Raději bychom neviděli. Je to, jakoby se temnota stala viditelnou a ďábelské hmatatelným – je to noční můra. A co je ještě horší, snižuje to hodnotu lidství všude. Stejně jako heroická ctnost nebo svatost pozvedá naši sebeúctu uvědoměním si toho, čeho jsme schopni v pozitivním smyslu, tak i nelidskost nás nutí pochybovat, jestli jsme opravdu napojeni na universálno (buddha nature), jestli jsme stvořeni k Božímu obrazu, jestli můžeme být ‚druhými Kristy‘.

Tedy, pokud to nezačneme vidět jinak. ‚Vidění temnoty‘ naznačuje přítomnost nějakého temného neviditelného světla. Bez světla vidět nemůžeme, protože vidění – vědomí – je světlo. Jak je vesmír prostoupen tajemnou skrytou temnou energií, které nerozumíme, tak i určitý druh světla, které nechápeme, září i v nejhlubší temnotě a temnota je nepohltí.

Pokud nenávidíme ty, kteří nenávidí nás, jakou jinou odměnu můžeme očekávat, než vystupňování nenávisti a orgie sebezničení, kterými nakonec končí každý triumf zla? Když jsou modlící lidé zkoseni šílencem, nevinní uvězněni nebo chudí běžně vykořisťováni, měli bychom pocítit čistý hněv proroků. Pokud ale tento hněv vede k hluboké nenávisti a násilí, potom temnota ještě houstne. Když soudce ve formálním řízení posílá zadrženého muže do vazby a oslovuje jej ‚pane‘, odmítá tím odlidšťovat dokonce i lidi, kteří se sami provinili nelidskostí vůči jiným. Světlo září v temnotě. Skrze slzy vidíme, jak dokonce i triumf zla může být zvrácen polidšťujícím odpuštěním, nejvyšší vítěznou kartou.

Laurence Freeman, OSB