Úterý prvního týdne postní doby

Matouš 6, 7-15

Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané ...

Prázdná slova jsou spojena se zdlouhavým prázdným tlacháním, se kterým se, bohužel, setkáváme v mnohém kostele, svatyni, mešitě a synagoze, nemluvě o většině politických diskusí.

Nacházíme se v sedmém dni Postní doby. Je docela možné, že energie čerstvých předsevzetí z Popeleční středy (něčeho se vzdát a udělat něco navíc) už potřebuje znovu obnovit. To, že víme, že to potřebujeme a vědomě to hledáme, je již polovina úspěchu. Je pravdou, že když poctivě hledáme, skutečně nalezneme. Nalézt znamená vidět okamžitě, že to, v co jsme doufali, že se objeví později, je již zde a pouze čekalo, až bude rozpoznáno. Dimenze času prodělává v okamžiku, kdy se my a současný okamžik vzájemně dotkneme, tajemnou proměnu.

Mezi dobrým předsevzetím a jeho realizací obyčejně vzniká krátkodobé propojení. Rychle zanikne před tím, než ovoce uzraje. Závislost je existenciální. Oproštění se od jejího schematu je léčivé. Záměr meditovat je dobrý nápad, který nám přináší štěstí, když se pro něj rozhodneme. Jakmile ale narazíme na skleněnou bariéru mezi záměrem a realizací, optimismus naší vůle se rozdrobí. Jasně vidíme, co chceme, ale neviditelná síla se vetře mezi nás a to, co chceme, a zdá se nepřekonatelná. A právě zde se objevují prázdná slova, když mluvíme, čteme nebo přemýšlíme o tom, co stále ještě neděláme.

Napadají nás nekonečné důvody pro ospravedlnění tohoto nezdaru a vedou nás k tomu, že odmítáme jako něco falešného to, o co jsme do nedávna usilovali. Tato zrada na naší důvěře vysvětluje, proč se vztahy mohou náhle propadnout z dokonalého štěstí do trápení. Skleněná stěna je zesilována halasným tlacháním, dokud naše sebevědomí nesplaskne. Každý, kdo poslouchá debatu o Brexitu, tento pocit zná. Zbývá nepříjemná zkušenost studu a odloučení, která je následkem všech rozdělení a násilných konfliktů. Rozděleni mezi sebou, neschopni udělat, co chceme, zažíváme význam ‚hříchu‘. Zdaleka nejde jenom o porušení pravidla, lidského nebo Božího; hříchu lze pouze porozumět, když vyznáme, jak jsme bezmocní v důsledku našich vnitřních rozdělení a sebe-odmítání.

Cokoliv uděláme v tomto stavu zhrouceného egoismu, přinese nám i ostatním málo dobrého. Mnoho rukou se k nám napřáhne, když žádáme o pomoc, abychom tomu unikli. Někteří žádají o smluvní cenu, než nás z toho vytáhnou ven. Máme štěstí, když se chopíme ruky, která nežádá nic, protože považuje za čest nám pomoci. Smysl pro naši hodnotu je obnoven. Toto jsou prvky toho vnitřního pohybu vědomí, který se nazývá metanoia (změna smýšlení) a který je často chybně překládán jako ‚pokání‘. Netýká se viny, ale změny vědomí.

Právě o tomto začíná Ježíš hovořit po návratu z pouště, posílen vším tím, co překonal. Proces změny nezačínáme budováním ocelové vůle, ale jednoduše změnou nasměrování naší pozornosti – jejím zaměřením jinam. Skutečnost je tam, kam upřeme naši pozornost. Protíná blábolení naší mysli a ruší skleněnou stěnu nicnedělání.

Laurence Freeman, OSB