Úterý 4. týdne doby postní

V Itálii jsem vedl pobyt v ústraní (retreat), a poslední víkend jsem se naučil dvě věci, z nichž každá se týkala mého vnímání světa, o kterém jsem si myslel, že ho vidím přesně.

První přišla poté, co jsem mluvil o významu a hodnotě “dělání něčeho v době postní”, k čemuž se pravidelně vracely současná čtení. Dělání něčeho navíc (nebo naopak nedělání) může pomoci přeorientovat naši mysl a srdce, pohnout se starými vzorci a dokonce (bez použití násilí) spustit či prohloubit úroveň proměny. Očekával jsem, že slušná část z té asi stovky lidí, ke kterým jsem mluvil, by mohla něco dělat nebo se naopak něčeho vzdát. Bylo to naivní očekávání, protože, když jsem je požádal, aby zvedli ruku všichni, kdo konají takovou praktiku, očekával jsem alespoň 50%, ale ruku zvedlo jen pár z nich. Možná mě nerozuměli. Nebo si možná vzali k srdci Ježíšovo varování, aby se veřejně nechlubili dobrými skutky. Nevím. I v našich nesprávných vnímáních můžeme chybně vnímat.

Pokud jsem měl pravdu, špatně jsem mentálně vnímal. Později jsem dostal dvě úžasná digitální umělecká díla s výraznými barvami, dynamicky abstraktní. Když jsem se na ně díval delší dobu, v jedné jsem spatřil tvář. V druhé jsem uviděl obrys čehosi mimozemského, ale to jsem před umělcem nezmínil. Při třetím pohledu mě napadlo, že tvář, kterou jsem viděl, mi byla velmi povědomá, a zmínil jsem se o tom. Umělec na mě pohlédl s překvapením, že jsem nepoznal svou vlastní tvář. Když jsem se díval na ostatní malby, cizinec splynul s novou kompozicí, a já tam uviděl jiný pohled na svou vlastní tvář.

Být si vědom svého špatného vnímání reality je vždy pokořující, ale rovněž to může být humorné a zábavné. Ve vážnějších záležitostech, kdy jsou naše pověst či výsady napadány uznáním našich chyb, můžeme předstírat, že jsme vždy věci viděli správně, a že jsme jen byli nepochopeni v tom, co jsme říkali už dříve - nebo to prostě popíráme, abychom se vyhnuli rozpakům. Jak schopní vůdci ví, vždy je lepší připustit chybu a případně říct “promiň”, ale to vyžaduje kontemplativní odpoutání se od sebe sama, a od svého obrazu, abychom to dokázali.

Jedním z přínosů asketické disciplíny je pokora, která nám umožňuje být nohama na zemi. Nikdy to nemůžeme praktikovat dokonale, protože i když jsme důslední, vždy sem může proniknout jistá míra samolibosti. Nicméně pokorná věrnost tomu, co jsme se vydali konat, vytváří odpoutání, optimální vzdálenost od nás samých a od našeho subjektivního pohledu na svět. Umožňuje fungovat, naší schopnosti vnímat, v rámci toku událostí spíše než ve vytváření modelu reality, který bráníme za každou cenu, i když vyšlo najevo, že je falešný.

Tento osobní rys, kterému můžeme být všichni vystaveni, aniž bychom to tušili, rovněž ovlivňuje kolektivní psychiku. Voliči, kteří udělali velkou chybu, na kterou poukázaly následné události, málokdy vidí důvod, a mění názor. Měnit názor je základem lidského vývoje. Podobně jako hadi, rosteme v kůži vnímání, kterou se učíme bez lítosti shazovat, kdykoli je to potřeba; kdybychom se jednou zbavili našeho pozemského shonu a vstoupili nazí do království, viděli bychom dokonalým zrakem, protože bychom už neškatulkovali realitu.

Místo toho, abychom si ji prohlíželi (a většinu času to děláme špatně), díváme se očima umělce, který vytvořil jak nás tak i svět, s kterým jsme vždy za jedno. Nakonec vidíme, protože spatříme, že jsme viděni.