Středa v prvním týdnu postní doby

Lukáš 11, 29-32

Toto pokolení je zlé. Vyžaduje znamení.

Dychtit po znameních je jako vyžadovat, aby jedna odpověď vyřešila všechny aspekty nějaké otázky. Uzavírá nás to do té nejpovrchnější dimenze skutečnosti. Necháváme si ujít hlubší a uspokojivější význam života a hmatatelnější pravdu plné zkušenosti. Překonejte to, říká Ježíš pověrčivým a jím blízkým fundamentalistům.

Meditace nás učí pomocí přímé zkušenosti to, co myšlení a hovoření nemůže. Komunikace bez této dimenze ticha se stává žvaněním a vede ke konfliktu, který vzniká ze zmatení. ‚Sedněme si na to a vyjasněme si věci‘, říkáme, když nastanou obtížné personální situace. Přesně to děláme při meditaci. Ale tak to nevypadá, dokud to nezkusíte a neotestujete.

Proč nám poušť (eremos) pomáhá lépe žít v městském světě? Poušť je skutečnější, než bychom si mysleli. Město je klamnější, než jsme ochotni si připustit. V poušti není pro kontemplaci nic skutečného kromě samotné přírody v jejích nejednodušších a nejholejších formách. Jak můžeme vědět – co je tím znamením – že to, co děláme, je skutečné? Snad je to zkušenost krásy, což je okamžité proniknutí naší bytosti celou tajemnou přítomností z té části skutečnosti, která se nás dotkne a která nás proměňuje. Krásu nemůžeme vymyslet nebo se rozhodnout pro pocit, že něco je krásné. Krásu nemůžeme popírat nebo ji vysvětlovat. Skláníme se před ní. Napodobenina krásy nás svádí, ale její falešnost je brzy odhalena. Skutečná věc, jakou je například krása, se kterou se setkáme na poušti, odkrývá falešný lesk nákupních středisek. Jakmile tu falešnost zahlédneme, je potřeba se ji rychle zbavit. Jinak se iluze zachytí a vyústí v návyk.

Proto potřebujeme eremos, sedět a být. Děti, k údivu svých učitelů a rodičů, jsou schopny a mají rády vnitřní poušť. My se to musíme znovu učit. Pokud nebudete jako děti … Učení začíná fyzickou pozicí. Tělo je největším ze všech znamení, prvotní svátost, krása (i poté, co začne upadat po dosažení svého fyzického vrcholu) – krása, která je pravdou. Vyhublé, povadlé tělo není o nic méně posvátné nebo ve své podstatě krásné, než to zdravé a pevné, protože tělo nikdy nelže. Dokonce více než znamením je tělo naším prvotním symbolem. Znamení pouze ukazuje. Symbol reprezentuje. Ne tělesná image. Ale tělo, které reprezentuje vás.

Způsob, kterým při meditaci sedíte, vyjadřuje váš mentální přístup k sezení, které zahajujete. Přímo vám odhaluje pravdu o vaši mysli a vašich očekáváních. Pokud se hrbíte nebo se propadáte, je to známkou toho, kde je vaše mysl, a ztíží to vaši vnitřní vzpřímenost při meditaci. Takže seďte vzpřímeně. To vám také pomůže lépe dýchat, což zase pomůže, abyste byli klidnější a více bdělí. Pokud sedíte na židli, můžete se posunout dopředu ke hraně sedáku, abyste udrželi rovná záda. Možná za sebe položte malý polštář. Pokud jste vysocí, seďte na polštáři. Pokud jste malí, podložte svá chodidla, tak aby tvořila úhel 90° s koleny. Pro sezení na podlaze budete pravděpodobně potřebovat polštář, abyste měli rovná záda a aby se vaše kolena dotýkala podlahy. Pokud klečíte na modlitební stoličce, udržujte rovná ramena a mějte ruce na klíně nebo na kolenou. Ramena uvolněná, čelist bez napětí, dýchejte normálně s bradou mírně skloněnou tak, aby se narovnal zátylek.

Co by mohlo být krásnější? Je to znamení nám i ostatním kolem nás, že když sedíme a jsme, kdo jsme, nemusíme hledat znamení.

Laurence Freeman, OSB