Sobota v druhém týdnu postní doby

Lukáš 15, 1-32

Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky.

Fascinujícím konceptem moderní kosmologie je možnost nesčetných paralelních vesmírů. Ale důkazy pro toto neexistují. Více důkazů pravděpodobně ve vědě samé existuje pro tvůrčí inteligenci, která je viditelná v matematice a v eleganci vesmíru na kosmické i mikrokosmické úrovni. Přes existenci chaosu, hromadného zabíjení a utrpení nevinných, lze vnímat řád nepřímo vyjádřený pomocí harmonie, krásy a propojenosti.

‚Boha nikdy nemůžeme poznat myšlením, ale pouze láskou.’ V tomto charakteristickém výroku mystického vědomí, láska neznamená pouze emoce a nadchnutí se, které jsou součástí velké škály lidských potěšení a bolestí - i když existuje i tam. Láska je inteligencí ducha, je vlastně myslí samotného Boha, a může být poznána pouze podílením se na jeho vlastním bytí. My všichni známe ten pocit, když se zamilujeme: svět se jakoby výrazně změní. Když pronikáme do lásky hlouběji, samotné vnímání nás samých postupně prodělává silnou transformaci. Nevíme, kam nás to zavede. (Mystici říkají, že se nakonec stáváme Bohem.) Ale každá pravá forma lásky, i ta která je nejprve nejvíce sebestředná, obsahuje kousek celku, chuť nádherné harmonie všech věcí.

Až příliš často nižší úrovně lidského vědomí zasahují do proměny v klíčových okamžicích. Místo toho, abychom lásku prohlubovali, volíme (nebo jsme do toho vtahováni) majetnictví, smutek a hněv. ‚Každý člověk zabíjí, co miluje.‘ Když ale v tomto úryvku evangelia otec obou bratrů (marnotratného syna a staršího, nevstřícného bratra) odhodí svou důstojnost a své právo neukázněného syna vyplísnit, a místo toho jej obejme, zahlédneme, že vesmír je jako celek přátelský. Co na tom záleží, je-li jeden nebo jich je více? Přes srážky galaxií, sopečné výbuchy a lidskou špatnost, vracíme-li se domů, jsme vždy vítáni.

Uvažte, co cítíte, když se vrátíte k meditaci poté, co jste po nějakou dobu nemeditovali. Možná jste ji odkládali, protože jste si představovali, že bude potřeba zaplatit nějaké vnitřní penále za to, že jste ji zanedbávali. Místo toho ale budete mít pocit, že vám není nic vyčítáno, a že jste bezvýhradně vítáni v domově vašeho pravého Já.

Je tomu těžké uvěřit, dokud to sami nezakusíte. A je těžké tento pocit zužitkovat, protože lidé jsou jenom zřídka takto podobni Bohu. Jak často mezi námi dochází k bezvýhradnému odpuštění a usmíření? Přesto, ještě jako děti, míváme vnitřní tušení, co je spravedlnost, a intuitivně věříme nebo doufáme (jestli věříme nebo doufáme, nevíme), že takto by mohla vypadat skutečnost. Tímto způsobem náš vnitřní mikrokosmos odráží celek. Věděli bychom to, kdybychom sami byli skuteční. Do doby, než se tak stane, je Bůh stejně imaginární a mimo dosah, jako paralelní vesmíry.

Laurence Freeman, OSB