Lukáš 5, 27-32
V dnešním evangeliu kritizují Ježíše, že se schází s lidmi neváženými, s ‘hříšníky’. Odpovídá, že lékaře potřebují nemocní a ne ti, kteří jsou zdraví.
Podvědomě si vybíráme, kam upřeme svou pozornost, koho budeme následovat. A tak jsme často skrytě manipulováni okouzlujícím úspěchem, příznivým míněním a pěkným vzhledem. Jsme přitahováni k těm, kteří mají tyto atributy a vyhříváme se v jejich slávě, i když jim závidíme. Jsou to jenom způsoby tohoto světa. Ceremonie udělování Oskarů nevěnují pozornost těm, kteří se neocitli v kouzelné obálce slávy, ale jenom těm, na které je reflektor krátce, ale intenzivně zaměřen.
Možná lze to těžko postižitelné tajemství štěstí nalézt v té dimenzi reality, která postrádá lesk a nezakrývá známky lidské slabosti a smrtelnosti. Je to ta dimenze, kterou Ježíš upřednostňuje a do které investuje svou přítomnost. (Jsme přítomni tam, kam upíráme svou pozornost.) Měli bychom svou pozornost věnovat jeho příkladu a naším vlastním nevelkým způsobem se snažit ho napodobovat.
Jeho nejvlivnější následovníci objevili tuto tajnou dimenzi všedního a obyčejného. Dnes je svátek patronky benediktinských oblátů (sv. Františka Římská). Obláti – například ti z WCCM, kteří budou pomáhat s provozem Bonnevaux, jsou muži a ženy, kteří bez složení klášterních slibů žijí v duchu Řehole sv. Benedikta – v poslušnosti, stálosti a konverzi každodenního života. Stejně jako samotná Řehole, to není oslnivá cesta, ale taková, ve které jsou dveře vnímání postupně očišťovány a tak ukazují stále silněji zářící přítomnost, která se nachází v každém detailu a okamžiku všech dimenzí reality. Není založena na heroické svatosti jednotlivce, ale na přínosech, které každý dává a dostává v rámci své duchovní rodiny. Není poháněna ideologií, ale je povzbuzována vzájemnou poslušností a pochopením pro slabosti toho druhého, ať už, jak říká sv. Benedikt, ‚tělesné nebo duševní‘. Na rozdíl od krátkého záblesku okouzlení, jde o udržitelnou kvalitu, která otvírá stále více dimenzí reality - ‚nekonečné bohatství Krista‘ na neočekávaných a překvapivých místech. Ztrácíme okouzlení úspěchem, ale získáváme krásu Boží dimenze.
Jean Vanier toto našel ve svém životě s intelektuálně handicapovanými lidmi. Matka Tereza s lidmi ulice. Františka Římská pocházela z privilegovaného a atraktivního prostředí, ve kterém se vdala a vychovala své děti. Přeměnila ale své domy na nemocnice a své prostředky použila na pomoc sociálně slabým. Když byla bez rodinných povinností, založila nový druh spirituální komunity, která sdílela a realizovala stejnou kvalitu péče a soucitu v rámci kontemplativního života modlitby a meditace.
Zdá se, že tajemství nespočívá v hledání tam, kam ukazují reflektory pozornosti ostatních, ale v přítmí, kde je realita osvícena čirým světlem naší vlastní pozornosti. Náš každodenní meditační rytmus pomáhá zlepšit, jako výsledek discipliny, naši schopnost upřít pozornost tam, kam by měla být zaměřena, a vidět to, co ve skutečnosti je. Zvyknout si na tuto pozornost je to, co nazýváme moudrostí.
Laurence Freeman, OSB