Sobota 3. týdne doby postní
Cesta skrze jakoukoli krizi, znamená jít hlouběji, najít klid, který se nikdy nemění, a přesto je kreativním zdrojem veškeré změny skrze nespočet měnících se tvarů, které na sebe bere život.
Kulturně už tento klid nemáme v úctě. Dokonce ho popíráme, a uctíváme zlaté tele rychlosti a akce pro své vlastní účely. Zapomněli jsme na sílu klidu uvolnit mír a kreativitu při utrpení a výzvách, kterým čelíme. Pokud se nám zdá těžké znovu navázat kontakt s tímto klidem, je to proto, že jsme ztratili kontakt se zřejmými cestami k němu - ze kterých je meditace ta nejzřetelnější, nejprostší a nejnaléhavější
Avšak existují stavy a stádia, která přichází v různý čas, a ve kterých se přístup do tohoto klidu zdá tak jasný a prostý. Může to být stav veliké radosti, když se poprvé zamilujeme, nebo stav hluboké ztráty, kdy to, o čem jsme si mysleli, že tu bude stálo, je nám náhle vytrženo. Tyto druhy stavů a jejich proměnných přicházejí a odcházejí. Ale jsou opakujícími se příležitostmi, které dokážeme poznat, pokud se dostatečně odpoutáme od emocí, které to v nás vyvolává.
Stádia jsou spíše jako milníky. Připomínají nám, že jsme pouze na cestě skrze přímočarou zkušenost času, třebaže se zdá, že se mnoho cyklů opakuje. Jinými slovy, nikdo z nás už nebude mladší. S tím rozdílem, že jak se prohlubuje naše spojení s Bohem, uvědomujeme si, že Bůh je vždy mladší než my: takže se stáváme mladšími, jak stárneme, pokud jsme se probudili ke smyslu a významu času.
Klid není stavem zbožnosti či víry. Je jejich zdrojem, stejně jako všech našich hodnot a oddaností. Speciální etapy života, ve kterých můžeme nejsnadněji vstoupit do klidu a “poznání Boha” jsou dětství a stáří, pokud zůstaneme bdělí. Ale uklidňující se to, že můžeme, tady a teď, vstupovat do etapy dětství, protože “nebeské království se k vám přiblížilo”.
Děti sami jsou nejsilnějšími autoritami, které nás tomu mohou naučit. Také bych přidal ty, jež nalezli moudrost skrze utrpení a ty, kteří užívají prospěchu s chudobou ducha. Ale nejlepšími učiteli jsou stejně děti. Toto mám ze včerejšího večera v Meditation Center v Londýně, kde jsme zahájili prodej knihy jejíž autor je bývalý učitel, který napsal knihu o meditaci s dětmi (Noel Keating, Meditation With Children: A resource for teachers and parents). Nechal hovořit děti, aby mluvili o svých zkušenostech. Jejich prosté a hluboké komentáře byly velmi "úsporné" na slova.
Ella (9) řekla, “Když medituji, cítím, jako bych byla s Bohem spojena… jako by mi dával mraky lásky, když medituji. Mohu cítit jeho lásku. A někdy v mých snech medituji, a vidím Boha sedícího vedle mě, který rovněž medituje”. A Aideen (11) řekl, “Myslím, že všichni můžeme být jako Bůh, pokud to zkusíme, takže… my všichni máme trochu Boha v nás.”
Úzkost a strach, které často převládají v našem pozdějším životě jsou často spojovány s naším dětstvím. Téměř očekáváme, že vše bude obtížnější a složitější, jak budeme starší, a tak zapomínáme, že stav dětskosti je stále na dosah. Vzdáváme se pokusu na to, abychom se do něj opět dostali, příliš rychle, příliš pesimisticky, a bez špetky víry v zázrak našeho vlastního bytí.
Klid, jednoduchost a ticho jsou nedílnou trojicí stavů, které nás vedou, abychom byli opět dětmi.