První neděle postní

Lukáš 4, 1-13

Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a Duch jej vedl na poušť. Čtyřicet dní tam byl pokoušen ďáblem.

Jordán není Mississipi ani Nil. Není o moc větší než říčka Beaune, která protéká Bonnevaux. Tak či onak, do stejné řeky dvakrát nevstupujeme. Řeka, stejně jako naše vlastní identita, proudí po desítky let dál a dál, a přesto ji poznáváme. Když jsme nedávno jednoho časného a svěžího rána obnovovali křest v Jordánu, byl to velmi silný okamžik. Dimenze času, tj. doba, která nás oddělovala od Ježíšova křtu, se stala méně důležitou než duchovní dimenze, kterou by skeptici mohli odmítnout jako pouhou představu. Duchovní dimenze nás otevřela pro přítomnost zahrnující všechny čtyři dimenze, a tak přesahovala prostor a čas. Nicméně ono konkrétní místo – Jordán – bylo významné. A čas je vždy vzácný: promrháváme ho, kdykoliv jej nenecháme protnout se s bezčasovostí.

Ježíš byl po svém křtu „plný Ducha svatého“: jeho duchovní kapacita se rozšířila. Nehnala ho do nákupních center nebo zpátky do jeho tesařské dílny, ale na čtyřicet dní do judské pustiny. (Číslo čtyřicet je biblická zkratka pro dobu mezi dvěma obdobími. Něco jako když řekneme, že jsme ‚v přechodném období‘.) Řecké slovo pro pustinu, kde strávil tento čas – odpovídající naší Postní době – je eremos. Z toho pochází anglické slovo hermit, poustevník, které je spojené s životem o samotě. Ta je pro nás všechny důležitější, než si mnozí myslí, jakkoliv můžeme být zaneprázdněni rodinou, přáteli, zábavou nebo prací. Jsme více samotní, než si připouštíme. Když to ale nebereme v úvahu nebo to popíráme, spíše se smršťujeme než abychom se rozvíjeli, spíše se vyhýbáme své celistvosti a svému pravému já, než abychom jim vyšli vstříc. Meditace je cesta, která bere v úvahu čas a která přijímá a uznává naši samotu, což nám pomáhá porozumět vnitřnímu významu Postu. Meditace, pokud se jí věnujeme každý den, nás vrací pročištěné, nabité a vzpružené zpět do našich životů, práce a vztahů – stejně tak, jako to bylo u Ježíše. Ale také v nás probouzí vědomí naší vnitřní dimenze eremos.

Termín pustina, eremos, bychom mohli spojovat s neatraktivními významy: pustina, poušť, opuštěná oblast, neobydlený, sklíčený, strádající. Proč tedy, můžeme se ptát sami sebe, jsme k ní přitahováni, když jsme naplněni duchem nebo bychom jím naplněni potřebovali být? Co je to na tomto druhu prostoru – fyzické nebo duševní pustině - co nám slibuje něco, co nám jiná místa a jiné činnosti nenabízejí? Nedávno jsem byl nucen strávit tři hodiny v nákupním centru, abych si dal opravit mobil. Po dvaceti minutách záplavy podnětů mně připadalo, že to tam dobře popisují výrazy ‚pustina‘ nebo ‚osamělé místo‘. Ale šlo o jiný druh pouště, než kam byl ‚veden‘ Ježíš. Postní doba tento rozdíl zvýrazňuje.

Na poušti byl pokoušen silami ega, se kterými většina z nás zápasí nejméně čtyřicet let: s touhou, mocí, pýchou. Doba, kterou strávíme ve své pustině, není snadná, stejně jako není snadná meditace. Snadné je nakupování ve středisku. Pokud vám přijde snadná meditace, potom možná pouze nakupujete nebo si vybíráte, ale nemeditujete. Meditace není snadná, ale je jednoduchá a posilňující. Každé meditační sezení, ve kterém se snažíme o jednoduchost a osvobození od ega, trvá ‚čtyřicet dní‘.

Konečně ‚ďábel dokončil všechno to pokušení, opustil jej a čekal na další příležitost‘. Meditující rozumí, proč potřebuje pustinu každý den, aby střežil své srdce před ‚další příležitostí‘.

Laurence Freeman, OSB