Pondělí ve čtvrtém týdnu postní doby

Jan 4, 43-54

Na cestě se s ním setkali jeho služebníci a oznamovali mu: „Tvůj syn žije!

Touha je dvousečný meč. Může přetnout zmatek a pochyby a pomoci nám plně se oddat určitému směru a postupu. Nebo nás může ovládnout a ochromit. Stará moudrost říká: buď opatrný, o co se modlíš pro případ, že bys to obdržel. Buď opatrný, po čem toužíš, je stejně důležité, protože je to rozhodující pro to, zda děláme pokrok nebo zda uvízneme na cestě transcendence, která je naším pravým životem.

Rodiče, kteří plni úzkosti kvůli nemocnému nebo nezvladatelnému dítěti, cítí velkou touhu mu pomoci, obětovat se pro něj jakýmkoliv nezbytným způsobem. Tato touha je natolik instinktivní, že to ani není touha ve smyslu, jak ji obvykle chápeme, ale potřeba s kořeny v nejhlubší přirozenosti. Srovnejte to s nesmírnou touhou politiků po znovuzvolení, někoho šplhajícím se po žebříku hierarchie nebo atleta přichystaného soutěžit a zvítězit. V těchto případech touha také vede k ochotné oběti času a dokonce i zdraví, aby se to naplnilo. Zda je tato ambice motivovaná hlavně egem nebo touhou udělat něco dobrého, je otázkou rozlišování vlastních motivací. Zvládnutí této touhy, aby se nestala vše stravující posedlostí nebo destruktivní silou, vyžaduje odvážné sebepoznání.

S každou touhou přichází připoutání. Jinými slovy, hluboká součást naší identity se spojuje s tím, po čem toužíme. S tímto připoutáním přichází utrpení, bolest doufání, že uspějeme, nebo bolest strachu ze ztráty nebo z nezdaru. Dokonce i při euforii z úspěchu, úleva od bolesti trvá jenom do chvíle, kdy začneme uvažovat o tom, jak dlouho to vydrží. Udělali bychom dobře, kdybychom poslechli starou moudrost, která radí, abychom si pro zvládnutí touhy vyvinuli zvyk odpoutání se. Bez touhy žít nemůžeme, ale neřízená touha může vysát ze života radost a svobodu. Meditace je nejjednodušším a nejpřirozenějším způsobem, jak tento zvyk rozvíjet. Je nejlepší pojistkou proti obdobným nebezpečím úspěchu i nezdaru. Období, jako je Postní doba, a speciálně cvičení v sebeovládání a v hlubším odhodlání také pomáhají uvolnit se z připoutání. Osvobodí určitou část naší identifikace s předmětem touhy. Dále sice akceptujeme, že existují věci, po kterých toužíme, ale neinvestujeme do nich příliš. Jakkoliv velká je naše touha, uvědomujeme si, že nejsme to, po čem toužíme. Správná ukázněnost nás osvobozuje.

Existuje také touha po osvícení, po Bohu, po svatosti, touha být bez tužeb. S tou je potřeba zacházet velmi opatrně. Může přinést výborné ovoce a osvobození. Nebo může způsobit pokřivení duše a může nás učinit nesnesitelně nudné pro ostatní. Čím větší dobro, po kterém toužíme, tím je potřeba většího odpoutání, abychom to zvládli. Potom, stejně jako u muže z dnešního evangelia, to, po čem toužíme, se může objevit, když to nejméně očekáváme s vše překračující silou něčeho naprosto od nás osvobozeného.

Laurence Pondělí ve čtvrtém týdnu Postní doby: Jan 4, 43-54

Na cestě se s ním setkali jeho služebníci a oznamovali mu: „Tvůj syn žije!

Touha je dvousečný meč. Může přetnout zmatek a pochyby a pomoci nám plně se oddat určitému směru a postupu. Nebo nás může ovládnout a ochromit. Stará moudrost říká: buď opatrný, o co se modlíš pro případ, že bys to obdržel. Buď opatrný, po čem toužíš, je stejně důležité, protože je to rozhodující pro to, zda děláme pokrok nebo zda uvízneme na cestě transcendence, která je naším pravým životem.

Rodiče, kteří plni úzkosti kvůli nemocnému nebo nezvladatelnému dítěti, cítí velkou touhu mu pomoci, obětovat se pro něj jakýmkoliv nezbytným způsobem. Tato touha je natolik instinktivní, že to ani není touha ve smyslu, jak ji obvykle chápeme, ale potřeba s kořeny v nejhlubší přirozenosti. Srovnejte to s nesmírnou touhou politiků po znovuzvolení, někoho šplhajícím se po žebříku hierarchie nebo atleta přichystaného soutěžit a zvítězit. V těchto případech touha také vede k ochotné oběti času a dokonce i zdraví, aby se to naplnilo. Zda je tato ambice motivovaná hlavně egem nebo touhou udělat něco dobrého, je otázkou rozlišování vlastních motivací. Zvládnutí této touhy, aby se nestala vše stravující posedlostí nebo destruktivní silou, vyžaduje odvážné sebepoznání.

S každou touhou přichází připoutání. Jinými slovy, hluboká součást naší identity se spojuje s tím, po čem toužíme. S tímto připoutáním přichází utrpení, bolest doufání, že uspějeme, nebo bolest strachu ze ztráty nebo z nezdaru. Dokonce i při euforii z úspěchu, úleva od bolesti trvá jenom do chvíle, kdy začneme uvažovat o tom, jak dlouho to vydrží. Udělali bychom dobře, kdybychom poslechli starou moudrost, která radí, abychom si pro zvládnutí touhy vyvinuli zvyk odpoutání se. Bez touhy žít nemůžeme, ale neřízená touha může vysát ze života radost a svobodu. Meditace je nejjednodušším a nejpřirozenějším způsobem, jak tento zvyk rozvíjet. Je nejlepší pojistkou proti obdobným nebezpečím úspěchu i nezdaru. Období, jako je Postní doba, a speciálně cvičení v sebeovládání a v hlubším odhodlání také pomáhají uvolnit se z připoutání. Osvobodí určitou část naší identifikace s předmětem touhy. Dále sice akceptujeme, že existují věci, po kterých toužíme, ale neinvestujeme do nich příliš. Jakkoliv velká je naše touha, uvědomujeme si, že nejsme to, po čem toužíme. Správná ukázněnost nás osvobozuje.

Existuje také touha po osvícení, po Bohu, po svatosti, touha být bez tužeb. S tou je potřeba zacházet velmi opatrně. Může přinést výborné ovoce a osvobození. Nebo může způsobit pokřivení duše a může nás učinit nesnesitelně nudné pro ostatní. Čím větší dobro, po kterém toužíme, tím je potřeba většího odpoutání, abychom to zvládli. Potom, stejně jako u muže z dnešního evangelia, to, po čem toužíme, se může objevit, když to nejméně očekáváme s vše překračující silou něčeho naprosto od nás osvobozeného.

Laurence Freeman, OSB