Čtvrtek v prvním týdnu postní doby

Matouš 7, 7-12

Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.

Důvěra vyjádřená v těchto slovech je podmanivá. Může se nám ale zdát, že hovoří o nereálném světě úžasné pohostinnosti, o světě, ve kterém věci vždy dobře dopadnou. Vesmír není takhle laskavý a vstřícný. Každý den děti křičí, že chtějí jídlo, a umírají hladem, nevinní se modlí o spravedlnost a je s nimi špatně zacházeno.

Přesto, Ježíšova autorita nás nutí, abychom kopali hlouběji, než je naše skepse, a snažili se nalézt hlubší pramen významu. Hledejme hlouběji a brzo pocítíme, že se propadáme k bezednému základu. Z tohoto bodu se cesta do ticha pouště zdá jak náročnější tak i více naplňující v souvislosti s tím, jak se nám dostává probuzení, o které jsme nežádali.

Zatím jsme se pouze naučili sedět v klidu v rámci nám známých čtyřech dimenzí prostoru a času - v narovnané ale pohodlné pozici. Při ranní meditaci se kolem nás prohánějí myšlenky jako vichřice. Večer jako komáři a svědí to. Brzy ale vidíme, že samotný klid pro nás objevuje novou dimenzi: cestu do smyslu hlubšího, zvláštnějšího, povědomějšího, více sebe sama potvrzujícího a bohatšího, než jsme si byli schopni představit. Na této cestě se cítíme vřele přijati: máme pocit návratu domů - přes tu podivnost, ryzí pohostinnosti, a ne nějaké falešné útěchy.

Každý krok na této cestě posouvá dopředu proměnu, která v nás probíhá. Sama naše mysl se projasňuje a stává se láskyplnější. Pro podporu na této naší cestě krok za krokem říkáme mantru: slovo, které nejprve opakujeme zběžně v mysli a nakonec zvučně v srdci. S pokračující praxí přejdeme od jeho vyslovování k jeho poslouchání. Tento vnitřní vývoj se odráží v dalekosáhlých změnách ovlivňujících to, jak spolupracujeme s lidmi, jak pracujeme a jak nás ovlivňuje čas. Vidíme smysl v tom, co nám před tím připadalo jako rozpor nebo absurdita. Ze zřejmého nesmyslu rčení, že vždy dostaneme, o co žádáme, se hluboko uvnitř vynořuje odlehčená moudrost.

Slovo, které doporučujeme je maranatha: posvátné slovo v tradici evangelia v aramejštině, v jazyku, kterým mluvil historický Ježíš. Znamená ‚přijď pane‘. Protože mantra nám ale má pomoci odložit všechny myšlenky, dokonce i myšlenku o svém vlastním významu, a protože říkání mantry je práce ticha, o jejím významu, když ji vyslovujeme, nepřemýšlíme. Pro tlachající mysl je to osvěžující výzva. Můžete si vybrat jiné slovo, ale pro jakékoliv slovo použité jako mantra se uplatňují stejné zásady. Je lepší, není-li slovo z vašeho vlastního jazyka, a je výborné, pokud říkáte stejné slovo každý den během každé meditace. Tím se semeno zasadí hluboko a může růst, ‚jak, nevíme‘, jak je napsáno v evangeliu.

Meditace nás vyvede ze zarostlé džungle všech našich myšlenek, představ a pocitů. Je to úzká stezka, ale je lepší mít úzkou stezku než žádnou. Mantra je krátký krok a velký skok ve víře. Pokaždé, když se k ní vrátíme, uděláme další krok na stezce. Neboť jakkoliv daleko se od ní můžeme zatoulat do podrostu strachů a tužeb, naštěstí nikdy nejsme dále než jeden krok od toho, abychom na stezku znovu vstoupili: jednoduše začneme opět říkat mantru. Tato bezprostřednost nás uvádí do dimenze přítomného okamžiku. V něm se prosba a obdržení stávají jedním.

Laurence Freeman, OSB