Čtvrtek v druhém týdnu postní doby

Lukáš 16, 19-31

„Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy."

Náš materiální blahobyt a fyzická pohoda jsou citlivé záležitosti. Pocítíme je, kdykoliv jdeme kolem žebráka v podchodu nebo na ulici. Vědomi si našeho privilegia, zapomeneme na chvilku na naše běžné důvody k nespokojenosti a problémy: pomyslíme si, že by to vše mohlo být mnohem horší. Podržíme-li tuto myšlenku déle než několik vteřin, mohl by nás napadnout ne nemožný scénář, ve kterém by se naše role vyměnily. Mocní jsou občas svrženi z trůnu. A potom si pomyslíme: máme něco dát? Proč to ve skutečnosti děláme? Ke komu jsme laskaví? Má toto krátké střetnutí s opačnou stranou společnosti trvalý účinek na to, jak žijeme, na naše žité hodnoty?

Jednoho krásného slunečního dne jsem vyšel z budovy do jasného slunečního svitu. Všichni vypadali šťastně. Dokonce i mladý muž sedící na chodníku s nataženou rukou. Naše oči se potkaly a já jsem bez přemýšlení řekl „to je ale hezky“. Nadšeně přikývl a řekl, „ano, úžasně … doufám, že to vydrží.“ Šlo o chvilkové zmatení rolí, ale stále to patřilo do toho krásného dne.

V dnešním podobenství o bohatém muži a Lazarovi slyšíme o ‚veliké propasti, aby ti, kdo by si přáli přejít odsud k vám nebo se snažili dostat odtamtud k nám, nemohli.‘ Je to odkaz na karmické důsledky sebe-izolace. Jsme tak zaujatí zlepšováním vlastního blahobytu a pohody, že téměř umíněně ignorujeme příležitosti pro zlepšení situace těch, kteří to opravdu potřebují, nebo příležitosti s nimi vůbec komunikovat. ‚Velká propast‘ v karmické sféře je každý den viditelná a hmatatelná pro ty, kdo jsou alespoň trochu citliví. Jde o významnou příčinu nestability v moderním světě – protest ponížených. „Chudé tu budete mít vždycky“, řekl Ježíš, ale naším velkým problémem se stala šířka propasti.

V naší postní praxi (něčeho se vzdát a udělat něco navíc) máme naději, že se učiníme citlivějšími pro realitu. Bohužel máme tendenci si vybírat ty aspekty reality, které uznáváme a kterým rozumíme. Některé zdůrazňujeme a těšíme se z nich. Jiné popíráme nebo je chceme zapomenout. ‚Záměrná letargie‘ (úmyslně nevidět) je slovní obrat od T.S. Eliota, který ukazuje hrátky naší mysli a odhaluje zranitelnost jakéhokoliv falešného míru, který by na nich byl postaven: Poklidnost je pouhou záměrnou letargií, moudrost je pouhou znalostí mrtvých tajemství. Zbytečné jsou v temnotě, do které zírají. Nebo ze které obracejí své oči.

Nemůžeme si z reality selektivně vybírat, aniž bychom vše neznehodnotili. ‚Celistvost‘, na kterou se zaměřujeme v Postní době, není v zásadě morální ctnost, ale spíše záležitost vnímání – jak vidíme celek, jehož jsme součástí. A naše záchrana nespočívá ve vyhnutí se trestu věčného pekelného ohně, ale v záchraně času nyní. (Jaro začíná dnes.)

Laurence Freeman, OSB