Lukáš 9, 22-25
V dnešním čtení nás Ježíš vyzývá, stejně jako vyzýval rybáře u Galilejského jezera, abychom ho následovali zřeknutím se sama sebe. Moudře nám neříká, jak to udělat. Rozhodnutí je na nás: Mám tuto výzvu poslouchat? Uvíznu v tom a už mě to nepustí? Jak mohu „ztratit svůj život“, abych výzvu splnil? Jeho závěrečná otázka potom postaví každého člověka v každé generaci do centra problému: co znamená získat celý svět a ztratit své pravé já? Půst nás má k tomu, abychom tyto otázky poslouchali tak pozorně, že si na ně nebudeme muset odpovídat: sama síla této pozornosti způsobí, že se odpověď vynoří. V různé dny to samozřejmě může být odlišná odpověď, ale není to způsobeno tím, že by se pravda měnila, ale tím, že každý den je jiný, a proto vyžaduje pravdu v různých podobách.
Takto pojato se našich příštích čtyřicet dní stane samou poutí ve svaté zemi. Když jsem byl v Izraeli, pomyslel jsem si: jak malý kousek půdy, bez ropy a přírodních zdrojů, a jak velké aspirace. Je tam nejnižší místo na Zemi – Mrtvé moře. A během čtyřiceti dnů na Judské poušti byl Ježíš přenesen až na vrchol chrámu, aby viděl všechna království Země a byl jimi pokoušen. Tři náboženství, která se snaží žít společně s těmi druhými, zatímco vedou své interní sváry, mají vlastní příběhy a mýty, které stále ovlivňují světovou politiku. Detaily jsou zde důležité, jsou otázkou života a smrti. Každý oblázek a každá kapka vody si nárokují důležitost a opravdu významnými jsou.
Když se opravdu dostaneme na to místo a posvětíme zemi tím, že se ji dotkneme tady a teď, a ne v naší fantazii nebo pomocí naší ideologie, přihodí se něco úžasného. Vidíme, že všechno, jakkoliv malé a bezvýznamné, je propojeno se vším ostatním ve všech dimenzích skutečnosti. Nejmenší a největší se vzájemně respektují. Hierarchie samozřejmě existuje – některé věci od nás vyžadují větší pozornost než jiné – ale nejsou to mocenské hry, nejde o útlak menšího a zranitelnějšího větším a mocnějším. Toto je kontemplativní vize skutečnosti a kdyby ji na chvíli mohlo na světě sdílet ve stejný okamžik dost lidí, svět by se začal měnit bez potřeby síly.
Jak se v průběhu Postní doby snažíme uvést sami sebe do souladu – vnitřně, vnějškově, mentálně, citově a fyzicky – měli bychom každý den sledovat naši roli v mocenských strukturách světa, v práci, v rodině a ve veřejném prostoru. Soulad přivodí naší integritu a tím i mír v mysli. A důsledkem je větší integrita ve světě, ve kterém žijeme a pracujeme – v politice, podnikání, vzdělávání, vědě a financích. Ve všech těchto oblastech slyšíme slova Izaiáše, který nás varuje, abychom nedopustili, aby se naše spiritualita soustředila sama na sebe a aby byla ovládána egem. Když se tomuto vyhneme (jakkoliv je to těžké v naší době duchovního materializmu a falešných představ o integritě), změní se kvalita činnosti. Neutlačujte své pracovníky, nemlaťte pěstí chudé. Místo toho rozbijte okovy a pusťte utlačované na svobodu, podělte se o chleba s hladovými a poskytněte přístřeší chudým bezdomovcům. Stavte mosty místo zdí.
Potom, tvrdí Izaiáš, pocítíte vedení Pána, které vám poskytne úlevu v pustině. Nezapomínejme, že v Půstu se zaměřujeme na mikrokosmos , abychom lépe porozuměli kosmu. Že jde o pravdivé věci, se prokáže ve zkušenosti svaté země našich každodenních životů. Pokud si najdeme čas, abychom se každý večer po meditaci podívali na to, jaký tento den byl, budeme obyčejně překvapeni tím, jaký se vynoří smysl. Je neustále překvapující, jak nás sebeodříkání vrátí k nám samým a k našemu místu v celistvosti věcí.
Laurence Freeman, OSB