Čtvrtek 4. týdne doby postní
Meditující mohou být ti nejegocentričtější lidé, obzvláště pokud se očišťování dveří jejich vnímání (podívejte se na včerejší text) zasekne u vstupní brány. Vnímání našeho egoismu, jakkoli je to nepříjemné, je zároveň osvobozující, ale pouze pokud se rozšíříme za sebe sama. Pokud kontemplativní člověk zůstane zafixovaný ve vnímání sebe sama, zrazuje tak cíl své cesty, kterým je jino-středné vnímání. Když to trénují děti, nazýváme to “myšlení na druhé” a vztahujeme to k základním sociálním laskavostem. Ale jeho hlubším smyslem je jasné, přímé vnímání druhých, jejich potřeb a jejich dobroty, což se stane, pokud jsme dostatečně bystří, abychom prošli skrze zdi jeskyně našeho ega.
Blake mluvil o očišťování dveří našeho vnímání. Mohli bychom o tom uvažovat i jako o tréninku, o askezi, kterou je sám život. Každý akt vnímání je lekcí a krokem k hlubšímu vědomí. Stejně jako s vděkem přijímáme věci mnohem jasněji po fyzickém cvičení, kreativní práci či meditaci, tak milujeme trénink pro ten druh práce, kterou to v nás vykonává.
Trénink v tomto druhu vnímání může mít mnoho forem. Jako každý univerzální proces, tak ani tento není nikdy přesně stejný pro každého. Nikdo z toho není vyjmut, protože je to samotným smyslem lidského vývoje. Ale každý z nás má jiný temperament a zkušenosti z minula, jiné druhy a stupně zranění a jinou kombinaci silných a slabých stránek, které definují jak naše omezení, tak i náš potenciál.
Trénink nikdy nepřestává, dokud dýcháme, a možná ani pak ne. To zahrnuje neustálou korekci našeho kurzu. Extrémy nás odvádí od tohoto kurzu - třeba nám mohou pomoci lépe pochopit, kam nejdeme. Jedním z těchto extrémů je ADD, skákavá, krátkodobá, netrvalá pozornost: když bojujeme i s poslechem člověka, který k nám mluví nebo s každou stránkou v knize, kterou zrovna čteme. Dalším příkladem je OCD, fixace, mechanické opakování, nutkání: jako když čtecí jehla pozornosti se zasekne a gramofonová deska neustále opakuje krátký okamžik.
Jakýkoli extrém nakonec vede ke sklíčenosti či zoufalství. Ale můžeme být ujištěni, že i chyby a neurózy mají svou pozitivní stranu, když je přijímáme takové, jaké jsou. To je samo o sobě pokrokem, a měli bychom cítit paprsek sluneční záře vědomí vstupujícího do naší temné mysli právě skrze toto vnímání naší dysfunkce. V biblickém jazyce, připuštění své odpovědnosti za nepořádek, který jste pomáhali vytvořit, je dobrá věc, je to počátek pokání, které prostě dává věci zpět do pořádku.
Očišťování našeho vnímání je jako ostření tupého nože nebo jako chůze po úzké stezce. Vidět to nestačí. Musíme vždy rovněž udělat další krok. To je důvod, proč odříkáváme mantru bez přestání.