Čtvrtek 3. týdne doby postní

Vtipnou věcí, týkající se semínek je to, že ačkoli obsahují žijící embryo, často se zdají být prázdná. Když držíte plnou dlaň semínek, můžete v tomto nejmenším a nejkřehčím ze začátků pocítit veškerý potenciál žití, do kterého to (za správných podmínek) vyroste. Jednou jsem držel několik novorozených koťat, které ještě měli oči zavřené, zatímco jejich plně vzrostlá matka se toulala po kuchyni svým kočičím způsobem. Nedlouho předtím to byla nepatrná, oplodněná vajíčka. Svázáni časem, uvažujíc jak jsme staří či kolik času nám zbývá, snadno zapomínáme na kontinuum života, ve kterém začátek a konec, setí i sklizeň, jsou vzájemně provázány.

Semínko nejprve produkuje drobné kořínky, pak se vyloupne, a pak tato prázdnota klíčí a rozevře se v plnosti. Východní moudrost zahrnuje komplementaritu těchto dvou zdánlivých protikladů: “plnost je prázdností, prázdnota je plností”. Křesťanskou paralelou je první z blažeností (chudoba ducha), která je jako živá spojka do nebeského království. A pokud království není plností, čím tedy je?

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12:24)

Postní doba nás zmírňuje pro to, abychom se včetli do jazyka paradoxu. Kombinace vzdání se něčeho a dělání něčeho navíc, působí tak, že askeze funguje. Pak si začneme být vědomi jiného způsobu, jak se na vše dívat. Postní doba nás tedy připravuje na největší z paradoxu v lidské zkušenosti: smrt a vzkříšení. Včera jsem slyšel mluvit brilantního spisovatele, který hněvivě mluvil o tom co viděl, jaké mýty a berle jsou vytvářeny náboženstvím. Paradox se zdá být nesmyslem, dokud nerozšifrujete kód a to se nemůže stát intelektuálně. Je to vize víry. Fyzicky posíláme zprávu hluboké mysli, a pokud to děláme se správným úmyslem (trénovat, ne potrestat), interpretujeme fyzickou zkušenost. Wittgenstein (nebyl intelektuál) to pochopil:

A víra je vírou v to, co potřebuje mé SRDCE, má DUŠE, a ne moje spekulativní inteligence. Protože to je má duše se svými vášněmi, jako by to bylo její maso a krev, co potřebuje být spaseno, ne má abstraktní mysl. Snad tedy můžeme říct: Pouze LÁSKA může věřit ve vzkříšení. Nebo: je to LÁSKA, která věří ve vzkříšení. Můžeme říci: Vykupitelská láska věří i ve vzkříšení; drží půst až do vzkříšení…

Vím, že jsem skočil o tři týdny vpřed. Ale vzkříšení je zabaleno do významu doby postní. A abychom se připravili na hlubší nahlédnutí do tohoto třídenního dramatu Velikonoc, potřebujeme si připravit naši reakci na tento paradox. Konec konců proniká to do každého okamžiku našeho života.

Semínko, které zemře, vydá mnohý užitek: toto je druhý klíč podobenství, k otevření dveří do této základní dimenze reality. Je toto smrtí, jakou si představujeme (je smrt něčím, co si představujeme a bojíme se) ve světle tohoto paradoxu? Je to ukončení nebo transformace? A konec se stane začátkem? Nemůžeme vidět odpověď dokud nepadneme v půdu. To znamená nechat vše jít, pustit kontrolu.