Lidé nekonečně bojují s otázkami týkající se existence Boha a toho, jaký je Bůh.
Bible si myslí, že pouze “hlupák říká ve svém srdci, že nad námi není Bůh.” Ale nazývat ateistu hlupákem nikterak neprospěje dnešní diskuzi. Dnešní důležitost víry v Boha není v tom, že se vyhneme upálení na hranici v teokratické tyranii, ale že si připomeneme stejně důležité otázky o lidské existenci a smyslu. Bez spojení s žijícím symbolem transcendence nemůžeme naplnit naši lidskost.
První čtení používá známou metaforu Božího hněvu, který sestupuje na ty, kteří jsou nevěrni smlouvě. Je to stále metafora, kterou mnozí berou vážně, protože nabízí snadné vysvětlení tajemství utrpení, a věřícímu dává pocit nadřazenosti nad těmi, které Bůh zatratil, protože ho neposlouchali. Pokud se nám v tom ale nepodaří dekódovat metaforu, můžeme skončit s Talibanem.
Druhé čtení se to snaží dekonstruovat prohlášením (v té době šokujícím pro každého), že jsme nespravedliví k sobě samým, pokud myslíme, že Bůh takto trestá. Boha můžeme poznávat pouze skrze sebepoznání, jehož zdrojem je Boží láska vůči nám. Text říká, že my, lidé, “jsme přece jeho dílo”. A že dostáváme spásu (potenciál přijít k plnosti bytí ve spojení s Bohem) skrze víru, a jako “Boží dar”. Otázka týkající se Boha je vždy otázkou na nás samé. Způsob jakým věříme v Boha odhaluje, co si opravdu myslíme o nás samých. Jsem nešťastný, hříšný provinilec nebo velkolepé umělecké dílo? Pokud jsme umělecké dílo, pak se na nás Bůh musí dívat jako na své veledílo, ne jako předmět s cenovkou, ale jako jeho rozšíření.
Jako vždy, evangelium zhušťuje všechny tyto myšlenky do jedné, prosté otázky na Ježíše a jeho významu pro nás. V něm vidíme Boží lásku k nám, k jeho stvoření, a to tolik, že by byl neschopný být k němu krutý. Naopak, ponižuje se jako vášnivý milovník, zavrhující důstojnost i právo, milující neúplné dílo v dokonalosti. Pokud se dokážeme vidět jako jeho umělecké dílo, přijímajíc dar jeho neustálé kreativní pozornosti, zarazíme se u toho, co vlastně znamená lidská dokonalost.
Umělec stojí opodál své práce a kontempluje ji. Zasahuje, ale neplete se do její vznikající identity. Zatímco je stále nedokonalé, už se do ní zamilovává. Zatímco na ní stále pracuje, ví, že její krása a pravda, je její vlastní. Jaký odpočinkový šabat po jeho dokončení. Jak dokonalá práce, když se podívá zpět na božského umělce a řekne děkuji, že jsi mě vytvořil.