Křesťanští myslitelé dlouho spojovali Eucharistii s křížem – Zeleným čtvrtkem, kdy slavíme poslední večeři, s Velkým pátkem, kdy téma ztráty dosáhne vrcholu v Ježíšově smrti. Spojíme-li obojí se zážitkem meditace, můžeme vidět, proč obojí přináší do lidského údělu uzdravení. Proč se o Svatém týdnu říká, že je to ‚vrchol dějin spásy‘.
Eucharistie znamená díkůvzdání a ukazuje, jak je vděčnost naší opravdovou přirozeností a povstává z radosti bytí, spíše než z uspokojení z vlastnění něčeho. Náš návyk niterně si stěžovat a zaměřovat se na to co nám chybí, je odložen. Zjišťujeme, že štěstí vychází z toho, že jsme vděční, spíše než vděčnost závislá na štěstí. Podobně, můžeme usednout k meditaci uvězněni ve hněvu, nespokojenosti a stížnosti. Začneme prokopávat tyto vrstvy, které mohou být tlusté na několik roků. Avšak rozhodneme se říkat mantru, nic jiného, napříč vlnami negativity nebo úlety fantazie. Necháváme odejít staré věci, odumírat, a zdroj radosti opět proudí.
Tato dobrovolná ztráta vede k chudobě ducha, k sebepřijetí a pokoře, které potřebujeme, abychom milovali Boha tou láskou, kterou on miluje nás. Meditace brzy ukazuje, že se nezamilováváme do Boha (neupadáme do lásky s Bohem). To je fantazie. Upadáme do lásky Boží. Meditace a Eucharistie spolu uzdravují a jak může člověk pociťovat uzdravení, aniž by pociťoval vděčnost?
Eucharistie byla vždy vnímána jako lék pro celého člověka. Tím, že ji slavíme, cítíme péči a pozornost nebeského lékaře, jak prochází společenstvím sjednoceným v koinonii. Důvěra v lékaře uskutečňuje uzdravení prostřednictvím vztahu. A přece, bez ztráty, kterou Ježíš přijal na kříži, by nebyl přítomen v Eucharistii, ani v tichu našeho srdce při meditaci. Nebyl by k dispozici pro neomezený vztah, který je umožňován díky neustálému uvolňování jeho ducha.
Dnes křesťané na každém místě uctívají kříž. Zde v Bonnevaux budeme klečet a dotýkat se jej jako pokorné znamení úcty k jeho moci, která je daleko nade vším, co lze vysvětlit. Je to hlubší, než se dívat na kříž jen jako na tragický, vznešený příklad integrity, jíž jsou lidské bytosti jen zřídka schopny. S větším vhledem než tímto, je úkon uctívání, lehký polibek nebo prst na dřevě kříže uznán jako událost v historii, která se dotýká a uzdravuje lidskou přirozenost zpětně i dopředu v čase.
To znamená říci, pokusit se říci, daleko více než mohou zvládnout slova. Dlouhé ticho zítra následující je nezbytné. To, co povstává z tohoto ticha je proud zdraví, plnosti života, k němuž nás uzdravení obnovuje, a proměňuje způsob, jak náš život prožíváme, díváme se na něj a milujeme.
Laurence Freeman
přel. Jindřich Kotvrda