Úterý Svatého týdne

Naše cesta těmito dny by se nejprve měla zaměřit na přijetí plné odpovědnosti za svoji vlastní existenci. Pak projdeme rušivou výzvou své nezadržitelné, nenaplnitelné touhy po absolutním. Odtud odplýváme do pochopení, jak je náš průchod časem vetkán do Ježíšova průchodu.

Hned jakmile žasneme nad tím, kdo jsme, potkáváme sebe sama plující časem. Cítíme svoji smrtelnost. Smrt je pro lidské sebepochopení zásadní. ‚Měj neustále smrt před svýma očima‘, říká sv. Benedikt. Budhisté tomu říkají maransati. Zanedlouho (pokud neutíkáme z nastoupené cesty), přemýšlíme o paměti. Jak dlouho už roste naše paměť? Jak nepřesná může být. Jak snadno zapomeneme nebo si chybně pamatujeme. Podle svatého Augustina to nejsme my, kdo máme paměť, ale spíše naše paměť je tím, kým jsme.

Pak je brzy zjevné, že poznat sebe sama objektivně je tak nerealistické, jako poznávat Boha jako předmět. Bůh je přítomen všude, ale vždy nepoznatelný. Podobně v menším měřítku jsme i my. Avšak jsme povinni hledat Boha, abychom poznali sebe sama.

Co se pak učíme o sobě samých? Že naše životy nedávají smysl tak, jak bychom chtěli nebo předstírali. Že jsme neúplní, nedokonalí, nedokončení. A nejbolestnější je, že to, co chceme, nás nikdy neuspokojí a přece nemůžeme přestat chtít. Toužíme po Bohu, avšak Bůh vždy překračuje to, co chceme. Jakákoli naše zkušenost Boha jde nad naše schopnosti popisu, i když si ještě myslíme, že touha je to, oč jde.

Bůh je nekonečně hodný touhy, nikoli fantazie lidského naplnění. Jako předmět představivosti vždy cítíme, že Bůh není přítomný. A přece je tato absence způsobem neotřesitelné přítomnosti. Je to velmi znepokojivé a Svatý týden by nás měl hluboce znepokojovat.

Hledat Boha znamená podstoupit proměnu touhy, což samo o sobě je ztráta a smrt. V tomto procesu to, co si myslíme, že chceme, se vždy vytrácí ve fantazii. Přijmout, že jsme smrtelní, omezení v poznání a vždy neúplní, to je pokora.

Do Boha se nezamilováváme (fall into love with God). To je romantický nesmysl. Padáme do lásky (fall into love).

Pokora je lidský krok do té proměny do lásky, do které padáme, když věnujeme svoji rozptýlenou pozornost nekonečné pozornosti, která na nás neustále září.

V Getsemanech, po hluboké modlitbě, Ježíš odevzdává svoji základní lidskou touhu po životě:

Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." (Mt 26,39)

Laurence Freeman

přel. Jindřich Kotvrda