Pondělí 4. postního týdne

Byl jeden člověk, který se cítil neustále zaplaven ‚desetitisíci věcmi‘, o kterých řekl Lao Tse a všichni meditující vědí, že se řítí kolem naší mysli. Některé z těchto věcí měli velmi malou důležitost, ale přesto mohly silně iritovat. Cítil příliv nepřiměřeného vzteku, když se například vybil jeho mobilní telefon během hovoru nebo když upustil mýdlo na zem během ranní sprchy, a musel si namočit hlavu dříve než by to udělal rutinně. Když číšník zapomněl, co si objednal a musel přijít za minutu zpátky a požádat jej o zopakování, cítil záplavu hněvu a smutku. Nebyl si jistý, odkud ten smutek vycházel, ale opravdu nerad viděl, kolik hněvu v sobě má.

Byl natolik odpoutaný, aby diagnostikoval moderní podmínky stresu. Věděl, že byl přesto docela dobrým člověkem. Laskavě pomáhal lidem, kteří na vlakovém nádraží byli ztraceni, ale za pár minut chtěl povalit jiného člověka, kdyby se před ním ostatní neurvale tlačili. Nevěděl, co má dělat.

Rozhodl se věnovat pozornost malým detailům života a zajistit, aby byly dokonalé. Tak by snížil příležitosti ke stresu. Vypočítal, kolik času týdně strávil opravou pravopisu v emailu nebo v esemeskách, které psal. To mu dodávalo pocit, že jeho život škvírou utíká v nekonečně iritujících trivialitách. Připomnělo mu to kapající trubku v koupelně, kterou zapomněl nechat opravit. Zavolal instalatéra, ale ten řekl, že toho má moc, že mu zavolá a to jen zvýšilo jeho dojem, že se vše hroutí.

Sledoval obrazy ničení měst a domů na Ukrajině a cítil, že něco podobného probíhalo v jeho mysli. A pak obvinil sám sebe za srovnávání něčeho tak velmi tragického s jeho vlastními malými starostmi. Tato vina a pocit pošetilosti jen přispěly k tomu, že viděl svět jako nezastavitelně rostoucí kouli stresu.

Rozhodl se, že bude zvláště pozorný vůči všem příležitostem, kdy cítil stres a svůj podivuhodně hluboký smutek. Přidal mnoho dalších drobností ke svému opatrnějšímu psaní textových zpráv. Jeho repertoár dokonalosti každým dnem rostl. ‚Pokud dosáhnu kontroly nad těmito detaily‘, myslel si, ‚budu se cítit lépe ohledně velkých záležitostí‘.

Zdálo se, že na chvíli to funguje a on cítil lepší úroveň klidu a zvládání. Pak jedno ráno, kdy měl brzy odjet na velmi důležité setkání, zaspal a zmeškal je, protože si zapomněl nastavit budík. Cítil, že jeho obrany byly proraženy záplavou sil chaosu, kterým se snažil vzdorovat, a už nad sebou neměl kontrolu. Věděl, že to je nepřiměřené, ale cítil to, co cítil.

A pak, v nejhorší chvíli svého pocitu bezmoci a selhání, mu to došlo. V okamžiku jasu, jako záblesk modré oblohy skrze bouřkové mraky, uviděl to, co má dělat. A rád vám řeknu, že to udělal.

Laurence Freeman

přel. Jindřich Kotvrda