Pátek po 2. neděli postní

Meditace pěkně odpovídá přirozenosti života jako cesty na které se nikdy úplně nezastavíme. Je tam hodně stoupání a klesání, doby intenzívního zápasu a doby uvolnění a užívání si. Protože jsme však pasažéři na řece času, jsme neustále v pohybu. Jako na každé cestě, potřebujeme vedení, někdy ujištění, sounáležitost a pokrm na cestu. A, smysl: protože beze smyslu nejsme poutníci, ale bezcílní vandrovníci.

Poušť se svými oázami a zvláštní plodností se často používala k popisu vnitřního aspektu cesty života. Připomínaje si manu v poušti Exodu můžeme myslet na mantru jako naši manu, právě tak, jako mnozí přemýšlejí o Eucharistii jako ‚našem každodenním chlebu!‘.

Mantra, jako lehká vločkovitá podstata many nevypadá jako tučné hody. A to je v určitém smyslu správně, kvůli niterné dimenzi lidského putování, stejně jako ve vztahovém světě kvantové fyziky, jsme podřízeni jiným zákonům. Zde může být svátek hladem a hlad svátkem. Zde je chudoba klíčem k pokladnici Království. Zde je odevzdání jistou cestou k dosažení našeho cíle. Zde i smrt je branou k plnějšímu životu. Selhání proměňuje v rozkvět díky mnohým skrytým zdrojům milosti.

Meditující se učí žít s paradoxem na základě každé chvíle, ať už něco snášíme, nebo si to užíváme.

Mantru říkáme lehce, učíme se jí naslouchat s plnou pozorností, spíše než bychom ji užívali jako zbraň ovládání mysli manipulované naší vůlí. Mantra ve své jednoduchosti a delikátnosti je pákou, která hýbe horou ega. Každý meditující, který rozvinul praxi, ať se mu zdá jakkoli nedokonalá, se naučil podřizovat se skutečnosti ochotně, přestože to znamená zřeknutí se mnohých hýčkaných iluzí.

Zeptejte se člověka dlouhodobě meditujícího, proč praktikuje meditaci a často pro něj bude zprvu těžké odpovědět. Kde začít? Na druhé straně každý meditující, pro nějž se každodenní praxe stala součástí vnitřní cesty utkané z každodenní práce, řekne, že ‚je to dar‘.

To je smysl manny, že padá denně zdarma z nebe (dvojnásobek o Shabatu). Je stejná pro každého, nemohla být shromažďována do zásoby. Mohla být jen přijímána těmi, kdo ji přijímali jako dar, který prokazuje jejich rovnost se všemi. Proto vyhloubila tunel vnímání hluboko do přirozenosti skutečnosti. Ukazuje, že každý z nás je určen pro stejný stupeň štěstí, ale že to nabude pro každého jinou podobu.

Zákon o Bohu jedna-nula-jedna: Bůh nikdy nebere žádný dar zpět. Zákon jedna-nula-dva: Boží dar zahrnuje prostředky k jeho přijetí.

Laurence Freeman

přel. Jindřich Kotvrda