Úterý 5. týdne doby postní

Evangelium: Jan: 8: 21-30: “já říkám světu, co jsem slyšel od něho.”

Před velkými restrikcemi kvůli koronaviru bylo mnoho lidí stresováno prací, cestováním, schůzkami a návalem moderního života. Jejich osobní energie byla vynaložena jen na to, aby přežili ve velkých městech, která jsme vytvořili pro naše potěšení, ale která se pro mnohé stala vězením. Díky omezením a novým vlnám viru přichází pro mnoho lidí stres z různých zdrojů: osamělost, finanční starosti, náročná péče o děti, nedostatek fyzického kontaktu. Stres je důsledkem nadměrného napětí, které někdy vede k nervovému záchvatu a kolapsu. Pod takovým stresujícím tlakem se pochopitelně snažíme uvolnit napětí. Někteří mohou zkusit meditaci a zdravější život, ale jiní si pohrávají s alkoholem, drogami, přejídáním se nebo holdováním něčemu dalšímu.

Relaxace je přirozená a nezbytná pro fyzické zdraví i duševní rovnováhu. Potíže začínají, když se způsoby relaxace stanou nepřirozenými a přehnanými. Musíme být uvolnění, když meditujeme, podobně jako když meditujeme, abychom se uvolnili. Neuvědomujeme si „já“, pokud se snažíme až příliš nebo pokud naše očekávání výsledků překonávají potřebu to dělat jen kvůli sobě.

Pokud relaxujeme přirozeně a zdravě (a k meditaci přistupujeme stejně, jako se staráme o své fyzické a emocionální stavy) nalezneme správnou míru napětí. Napětí není nepřítel, ale přítel. Život bez napětí je k nežití: buď dojde ke zhroucení nebo prostě ke konci. I přirozená chůze po místnosti nebo psaní na klávesnici vyvolává napětí ve správné míře.

Příliš mnoho nebo málo napětí je problémem se strašlivými následky. Jak potom poznáme, že jdeme správným směrem? Protože my i ostatní, kterým se věnujeme, budeme vědět, že jsme pozornější, protože dáváme své já lidem a úkolům. Dokonalý stupeň napětí je čirou pozorností.

Pozornost musí být nasměrována a pak jemně a vytrvale udržována. Bez ohledu na to, čemu věnujeme naši pozornost (a naše já), stává se pak pohledem lásky nebo kontemplace. Čirá pozornost vůči druhému je pozornost k jinému, k Bohu, který je základem bytí ve všech věcech dobrých i zlých. Když člověk věnuje pozornost něčemu dobrému, může to pociťovat jako potěšení či jako energii. V případě něčeho nevítaného či nepřátelského je to pociťováno jako odpuštění nebo soucit.

Protože Bůh dává všemu pozornost a protože pozornost je láskou, tak když věnujeme pozornost (jakkoli nedokonale) cítíme vzájemnost. Dokonalý stupeň napětí je čirou pozorností k jinému, která je v nepřetržité výměně s pozorností, které se nám dostává od Boha. Jak se naše pozornost odvrací od nás a přesouvá se k jinému, výměna já jde stále hlouběji, od reciprocity a vzájemnosti k jednotě. Když se zasekneme u nás samých, cítíme se izolovaní a nemilovaní. Výměna opětovaného a opětování lásky je tvořením. Je to zrození a smrt a také vzkříšení, které přesahuje oboje. Je to nehybnost a tanec Bytí-v-Lásce, který z pohodlnosti nazýváme „Bůh“.

S láskou
Laurence