Úterý 3. týdne doby postní

Evangelium Mt 18:21-35: “neměl ses také ty slitovat nad svým druhem ve službě, jako jsem se já slitoval nad tebou?“

Občas lidé mluví o snu, v němž blaženě nacházejí to, co hledají, v nejhlubší a nejplnější rovině. Říkají, že je to, jako by pracovali na složitém problému a najednou byl vyřešen - s jednoduchostí, elegancí a naprostou krásou. Vědci často používají tyto termíny k popisu svých největších objevů. Když se snílek probudí, je stále ještě rozzářen tímto prožitkem čisté pravdy. Ale když se snaží se vzpomenout, jaké bylo řešení, které mu dopřálo takový okamžik plnosti a radosti, záře rychle pohasíná; a brzy, jakmile se vrátí k běžnému vědomí, je od tohoto objevu na hony vzdálen. Dokonce už zapomnělii na to, co vlastně hledal. Jediné, co zbývá, je posmrtná záře tvořená hledáním a nalézáním (toho, co se nyní ztratilo), jak se to děje s velkou částí našeho vysněného života. Není divu, že lidé uvažují, co si v příštím životě budou pamatovat z toho současného. Možná je to skutečná otázka našeho „přežití“ – nebude žádná vzpomínka, protože vše bude nyní.

Jsou věci, které na této světské úrovni uvědomění vysvětlit nemůžeme. Čím více se o to snažíme, tím více se realita vzdaluje. Budete-li se snažit řešit například „problém Boha“, nezbude vám než se držet mnoha myšlenek a protiargumentů. Můžete se stát světovým expertem na teorii, ale budete mít pocit, že chuť Boha zmizela a stala se suchou a zatuchlou.

Nepolapitelnost pravdy je věčnou výzvou pro naši levou hemisféru. I cesta a pravda jsou výzvou. Můžeme mít pocit, že „následujeme Ježíše“ s rostoucím pocitem jednoty, který sílí v průběhu let. Chvílemi, když vás napadlo vztah opustit, jste si pro sebe opakovali slova svatého Petra: "Pane, za kým máme jít?". Navzdory tomu a všem teologiím, které se po tisíciletí vykládaly o Ježíši a jeho smyslu pro lidstvo, však nebylo nalezeno jediné vysvětlení. Otázky „kdo to je?“ nebo „co udělal?“ nás vedly k ustupujícímu obzoru. Je to trochu trapné, když potřebujete vysvětlit svou víru někomu, kdo Ježíše nenásleduje. Na druhou stranu to může být nejlepší důkaz, že disciplína není iluzorní. Ještě podivnější je, že čím více přijímáte tento stav neredukovatelného nevědění, tím více klidu v něm cítíte.

Další ilustrací této zvláštní situace je zkušenost meditace, kdy ztrácíme vědomí sebe do té míry, že vstupujeme do plnosti vědomí. "Mnich, který ví, že se modlí, se ve skutečnosti nemodlí", říkají pouštní matky a otcové. Toto je výpověď o povaze nejvyššího zážitku, kterého jsme v tomto životě schopni. Může to znít absurdně (což paradoxy dělají) a nevysvětlitelně. Přesto to má svou autoritu, které jsme nakloněni důvěřovat. Možná už samotný fakt, že je to tak nemožné vysvětlit, ukazuje, že tomu můžeme věřit.

S láskou
Laurence