Středa Svatého týdne

Evangelium: Mt 26: 14-25: ”Mistr ti vzkazuje: Můj čas je blízko”

Jádrem všech duchovních tradic je náboženská, mystická zkušenost zakladatele. To je to, co posiluje jejich učení a probouzí v jejich následovnících pozvolný pocit, že jsou povoláni ke stejnému poznání a spojení s Bohem. Žádný autentický duchovní učitel, vlastně žádný skutečný učitel, si nechce vyhradit své zkušenosti pro sebe jako způsob nadvlády nad ostatními. Při Poslední večeři řekl Ježíš svým učedníkům: „ nazývám vás přáteli, protože všechno, co jsem slyšel od svého Otce, jsem vám dal poznat.“ To je zneklidnilo. Raději o něm smýšleli jako o svém pánovi: „ Ne, nebudeš mi umývat nohy, nikdy!“, než jako o příteli. Dokonce i když člověk ví víc, než ostatní přátelé, musí si být rovni.

Svým způsobem nebylo tvrzení, že s nimi všechno sdílí, pravdivé. Snažil se s nimi o vše podělit, ale oni jen pomalu rozšiřovali obzory, aby to dokázali. Vždycky je nebezpečné být učedníkem, učit se, protože jsme proměňováni novým věděním. Čím víc se učíme, tím je svět podivnější. Musíte se stále přizpůsobovat nové vizi reality, což vás činí zranitelnými. Ale to, co řekl, byla pravda; věděl, že časem se jejich odpor rozplyne. Oni, nebo někteří z nich, pak budou moci přijímat vše, co tak toužil učit. Ale zanechal tam zálohu, která se aktivuje poté, co je opustí, a vrátil se tak, že s sebou přinesl i vědění. Stačilo, aby ho poznali.

Zážitek, o který se chtěl podělit, byl svou podstatou určen k tomu, aby byl sdílen, ne aby byl vlastněn. Sdílení je proměnou všeho, co je dáváno nebo přijímáno. Při plném sdílení je tak překročen rozdíl mezi učitelem a žákem. Židovská mystická tradice to vyjádřila v pojmu „tikkun olam“. Konkrétně se uplatňuje v sociálních a politických situacích a veškeré lidské utrpení si žádá jeho uplatnění. Znamená to „nápravu světa“. Sdílet vše, co jsme se naučili, je velké uzdravení, které napravuje nerovnováhu, hřích světa a přeorientuje ho směrem k Bohu.

„Tikkun Olam“ se odráží v ideálu bódhisattvy v buddhismu. Ti, kdo se mu oddají, věnují vše, co získají duchovní praxí, k úlevě od utrpení ve světě, ne pro sebe. Svatý Pavel chápal tuto zaměřenost na druhé v rámci volání po poznání Boha: „Jsem sevřen mezi dvojí volbou: jednak toužím odejít a být s Kristem, což by bylo lepší, mnohem lepší; ale jinak je pro vaše dobro potřebnější, abych zůstal v těle.“ (Fil 1:23-24). Také v súfismu se jedinec, jehož seberozpolcenost se zahojí cestou lásky, stává činitelem jednoty se všemi ostatními.

Zkušenost vědění, kterou Ježíš toužil sdílet, není něco, co bychom přidali k tomu, co už víme. Je to léčebný dar sebe sama druhému. Když se davy vysmívaly Ježíši na kříži – „Jiné zachránil a sám sebe zachránit nedokáže!“ – nechápali, ale byli připraveni se učit.

S láskou
Laurence