Sobota 5. týdne doby postní

Evangelium: Jan 11: 45-56: ”aby shromáždil v jedno rozptýlené Boží děti.“

Milujeme hrdiny a neustále vymýšlíme nové. Na plátně, v politice nebo v osobním životě si idealizujeme nešťastné oběti našich hrdinských tužeb. Nevěříme si, že jsme hrdinové. Známe se až příliš dobře, ale abychom dali životu smysl, měli bychom se pokusit vidět hrdinský mýtus, který se odehrává ve zkušenostech všech. Kvůli půstu jsme se možná necítili jako duchovní superhrdinové, avšak abychom pochopili velikonoční příběh, do kterého se zanedlouho vrátíme, musíme porozumět tomuto archetypu. Ukřižovaný Ježíš vypadá jako podivná volba hrdiny, až na to, že je to druh antihrdiny, který je nápadný právě svým selháním. Ale určitě to není Superman.

Mým oblíbeným hrdinou je Gilgameš (2000 př.n.l.), král Uruku v Mezopotámii. Setkáváme se s ním v nejstarším literárním díle. Stejně jako my je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. Protože je to tyranský vládce, bohové seslali divokého muže, Enkidu, aby ho napravil. Bojují. Gilgameš vyhraje, ale vytvoří dokonalé přátelství. Vydávají se na hrdinské výpravy a tím rozhněvají bohy, kteří vezmou Enkidovi život. Gilgameš se vydává na osamělou a nebezpečnou cestu, aby nalezl tajemství věčného života. Selhává, ale učí se moudrosti smrtelnosti: "Život, který hledáš, nikdy nenajdeš. Neboť když bohové stvořili člověka, nechali smrt, aby byla jeho součástí a aby život držel ve vlastních rukou". Vrací se domů, moudřejší, pokornější a lepší vládce.

V tomto Gilgamešově příběhu se odrážejí tři základní prvky hrdinského významu: odloučení, iniciace a návrat. Naši supermanští hrdinové nás odvádějí od hrdinského významu, který zušlechťuje i ten nejobyčejnější život. Vyjadřují obrovskou inflaci ega, fantazii moci a nadvlády. Nejsou to učitelé a odhalovatelé naší pravdy, ale nastrojené fantazie vyžadující uctívání. Stejně jako staří bohové, kteří v lidských kulturách neustále získávaly nové tvary, nás ovládají a vykořisťují, ale jsou spoluzávislí na obětech, které přinášíme. Bez našeho uctívání a obětí mizí stejně jako staré filmové hvězdy.

Gilgameš nám pomáhá porozumět velikonočnímu příběhu, pokud vidíme, že Ježíš není superhrdina ani bůh; ale ukazuje, co znamená lidský život, úplněji než jakýkoli mýtus nebo fikce. Přesto se jako každá lidská bytost, která zjišťuje, kdo je, odkud pochází a kam směřuje, postupně odděluje. Nakonec se od všeho odpoutá. S každým stupněm odloučení, který vydržíme, také procházíme iniciací. Smrt je největší iniciací. Odrazíme se zpět (vracíme se) po každém cyklu. Konečným návratem, který přesahuje tento cyklický proces, je pak Vzkříšení.

Ježíš nepotřebuje hrdinskou chválu, protože hrdinsky vyzařuje naše sebeporozumění.

S láskou
Laurence