Sobota 3. týdne doby postní

Evangelium: Lk 18:9-14: ”Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, ale ten, kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Jsme teď na domácí scéně, uprostřed půstu. Na Popeleční středu, když jsme se vydali na čtyřicetidenní cestu pouští, jsme si vzpomněli na svou smrtelnost. To nemělo vyvolat strach, ale osvobodit nás od často potlačovaného strachu z plynutí času a z našeho případného odchodu z této říše bytí do nepředstavitelného. Vzpomínka na to, že jsme prach, je dobře známým duchovním tonikem ve všech tradicích moudrosti. Připravuje nás na smrt, snižuje naši úzkost z ní a umožňuje nám vychutnávat divy života intenzivněji, když vidíme, jak nepředstavitelné prostupuje už i tuto přítomnost.

Konec třetího týdne půstu je tedy dobrým důvodem ohlédnout se a vidět kroky, které jsme za sebou zanechali. Jak si stojíme teď ve srovnání s dřívějškem? Mohli bychom se hodnotit, jak dodržujeme naše předsevzetí. Důležitější ale je, zamyslet nad tím, co jsme se naučili. Často se snažíme vykroutit, když nás někdo postaví na konkrétní místo: „Naučil jsem se doopravdy něco? Co chceš, abych řekl?" Přesto nemůžeme jen tak projít časem, aniž bychom se nic nenaučili, i kdyby to mělo být pouze pochopení, že není možné se nic nenaučit.

Myšlenky a zkušenosti jsou rovněž smrtelné. A i když omezíme to, co jsme se naučili, na to, co jsme četli, poslouchali nebo na události, cítíme se být odrazeni. Myšlenky, filmy, setkání, emoční vrcholy či pády nás samozřejmě učí; jejich dopad však slábne. Není to úžasné, jak se namáháme si vzpomenout, co jsme kdysi neustáli? Všechny zážitky na řece času jsou neseny do moře. Učíme se tedy něco?

Cítit, že se nic neučíme, je depresivní. Mýlit se v tom, co že jsme se vlastně naučili, je zbytečná chyba, která nás zpomaluje. Učení na hlubší úrovni není o tom, abychom drželi krok s tokem informací. Vzdělávání je dnes do značné míry omezeno na informace a dovednosti, které mají ekonomickou hodnotu. V některých zemích se v této době má za to, že děti, které se po lockdownu vracejí do školy, pouze „zaostávají“ v boji o zkoušky a kvalifikace. To, co se mohli dozvědět ze své bolestné zkušenosti s covidem, je naléhavější. Navrhují se kratší prázdniny a delší školní dny, aby to zase dohnaly. Naučí se žít lépe, moudřeji a pevněji? Vynechá se příležitost položit si zásadní otázku, o čem vlastně vzdělávání je? Jedna z největších umělkyň 20. století, sochařka Barbara Hepworthová, obdržela hodnocení z umělecké školy, které jí sdělilo, že nemá talent a v sochařství nebude mít žádnou budoucnost.

Cokoliv se naučíme, i když to rychle zapomeneme, je užitečné. Ale je to druhořadé ve srovnání se životem jako školou plnohodnotného lidského bytí. Skutečné učení spočívá spíše v tom, co lze nazvat intuicí – zdroj veškeré tvořivosti, geniality a odvahy. V srdci se učíme, že budeme neustále hledat, jak lépe porozumět a vyjádřit nejdůležitější pravdy, které objevíme. Čím víc je známe, tím víc potřebujeme hloubavý dar nevědění.

Meditace nám dává poznat jak se učit a jak žít, což je cestou srdce.

S láskou
Laurence