Pátek 3. týdne doby postní

Evangelium: Mk 12:28-34: „Nejsi daleko od Božího království.”

Když jsem byl jakožto univerzitní student poprvé seznámen s meditací Johna Maina, věděl jsem, že se mě dotkla, že mě probudila zcela autentická moudrost. Byl to jen záblesk, ochutnávka jisté pravdy tak prosté a hluboké, takže stála na opačné straně, než kde stojí pochybnosti. Zároveň to probudilo nový hlad, možná by se to dalo nazvat láskou k Bohu, což byla ta nejčistší touha, jakou jsem kdy cítil. Zkrátka jsem opravdu chtěl meditovat. Pokusil jsem se o pravidelný trénink a neuspěl jsem, i když jasný pocit, že to jednoho dne zvládnu, neoslabil. O pár let později k tomu došlo. Načasování je všechno.

Hovořil jsem s mnoha lidmi, kteří na tom byli stejně jako já, když poprvé uslyšeli o meditaci. Často si upřímně přáli tuto cestu započít. Když jsme o tom spolu hovořili, mohli říct, že v tom mají jasno a že jsou odhodlaní (a že mají disciplínu) takže teď konečně začnou. O něco později zjistím (až spolu zase mluvíme), že se to ještě nestalo. Možná to zkouší párkrát týdně, nebo na nějakou dobu úplně přestanou a cítí se zaseklí v bažinaté střední cestě mezi startem a vzdáváním se.

To je další příklad úspěchu selhání. Je samozřejmě trapné, když člověk ve své ješitnosti nedokáže dělat to, co chce, stejně jako když nemůže přestat dělat něco, s čím chce přestat. Selhání však splývá s úspěchem (bez ega), když se naučíte, že v duchovní sféře záleží na věrnosti, nikoli na úspěchu. Půst je každoroční připomínkou, že záleží na výstupu na vrchol, ne na triumfálním vyvěšení vlajky na vrcholu.

Nic nepřijde nazmar, zvlášť když chybí cíl. Opakovaná selhání opotřebovávají ego ještě víc, jakmile začneme znovu. Pokora je voňavým květem tohoto procesu; očividně ne jako ctnost, na kterou jste hrdí, že jste ji získali, ale jako dispozice, kterou se cítíte být překvapeni a vděčni, že ve vás nabírá podobu. Člověk se miluje víc, když vidí, jak se první výhonky pokory objevují jako jarní květy mezi všemi pozůstatky minulosti.

Meditace není samoúčelná. Je to cesta. Dokud jste na cestě, s jakoukoli věrností, které jste schopni, kolem vás se rodí a padají semínka kontemplace. V malých ohledech se stáváte kontemplativní, aniž byste o tom věděli. Ale až dosáhnete správného stupně sebepoznání a uvidíte, že vaše selhání jsou méně významná než vaše věrnost, nebude trvat dlouho a budete moci dělat to, co chcete.

S láskou
Laurence