Bílá sobota

Vybraná zastavení u kříže. Plnou prezentaci všech zastavení s fotkami a hudbou najdete na www.wccm.org

Ježíš je odsouzen k smrti
Ježíš je nevinný a plný pravdy. Je obětí institucionální nespravedlnosti. Právní proces, který ho odsuzuje, je vinen. Je outsiderem bez práv a respektu. Nemá žádné východisko proti mocenskému systému, který ohrožoval pouhou silou vlastní nevinnosti a pravdomluvnosti. Stojí tam sám. Vysmívali se mu, ponižovali ho. Obklopený davem živícím se krvežíznivostí. Sám v sobě drží oběti nelidskosti a nespravedlnosti po celou historii, křivě obviněné, mučené, zmizelé, pomlouvané a vyhlazené. Lidstvo, minulé i budoucí, je jeho ranami uzdraveno.

Ježíš je přinucen nést kříž
Na jeho kříž je tlačeno veškeré lidské utrpení. Je to strom světové bolesti. Ta samota. Ta hanba. Ztráta. Neopětovaná láska. Zanedbávání a zneužívání. Dokážu najít své utrpení v doteku jeho kříže? "Vezmi na sebe mé jho a uč se ode mne, neboť jsem v srdci něžný a pokorný a nalezneš u mne odpočinek pro svou duši. Neboť mé jho je snadné a mé břímě lehké." Přijal jsem kříž, který mám nést? Stalo se to jeho jhem?

Ježíš padá pod křížem poprvé
Když prezident klopýtne na schodech, svět zalapá po dechu. Když se člověk zhroutí pod tíhou svého utrpení, díváme se jinam? Když lidé, se kterými pracujeme, jsou vyhořelí, ztrácejí s námi trpělivost nebo říkají, že už to nezvládají – cítíme a chápeme váhu, pod kterou se hroutí? Pád není chyba. Je to příliš lidské. Cítím hanbu a obviňuji se, když selžu? Mám předstírat, že jsem silnější, než ve skutečnosti jsem? Už jsem zjistil, že Boží moc se projevuje v lidské slabosti?

Ježíš se setkává se svou matkou
Matka si pamatuje každý okamžik existence svého dítěte. Vidět, že končí dřív než ona je ta největší ztrátou. Držme v srdcích všechny rodiče, kteří ztratili děti. A všechny děti oddělené od svých rodičů chudobou, válkou nebo zneužíváním. Modleme se, aby v bolesti Mariina žalu na křížové cestě všichni nalezli společníka a uzdravující soucit.

Veronika utírá Ježíšovi tvář
Když prožíváme silné utrpení, naše identita je zničena. Stáváme se bez tváře, k nepoznání, anonymní. Je to stupeň bolesti přesahující odmítnutí. Patřit na „neviditelné“, naslouchat těm co nemají hlas, obnovuje identitu v daru soucitu. A zanechává to na nás stopy, jak se říkalo, že tvář Ježíše byla vtisknuta na látku, když mu otřela tvář.

Ježíš zemřel a byl umístěn v hrobce
Drak řve na prázdném stromě. Konečné prázdnoty nelze dosáhnout. Lze ji jen přijmout, poddat se jí jako konečné kapitulaci a nechat ji jít. Pak je poslední výdech dokonalou nabídkou sebe sama bez naděje na odměnu nebo na svědectví kohokoli, i kdyby stál na úpatí kříže.

S láskou
Laurence