5. neděle postní

Evangelium Jan 12: 20-33

Hle, nadešla hodina, kdy má být oslaven Syn člověka
Čas běží. Dlouhá jízda autem, kterou jsem včera absolvoval zpět do Bonnevaux, každodenní cyklus od rána do noci, vzdělávací kurz, manželství a rodičovství, celý životní cyklus. Na konci každého časového období dosáhneme nové propasti. Každý konec je stejný, další chuť smrti. Není cesty zpět. Budoucnost pouze pro víru. Ježíš viděl a chápal svůj blížící se konec plněji než my.

Vpravdě, vpravdě vám říkám, pokud nezemře obilné zrno padlé do země, zůstává samo; pokud ale zemře, přináší mnohý užitek.
Toto podobenství o tak prosté kráse vyjadřuje celou pravdu o tom, co viděl Ježíš ve své vlastní blížící se smrti. Protože obsahuje celý význam velikonočního cyklu, zachycuje poselství a sílu celého evangelia. Je to dobrá zpráva, Evangelion. Jediné slovo „pokud“ brání tomu, aby to bylo jen konstatování. Je to také varování a pozvání. Pokud odmítneme zemřít, nebudeme vzkříšeni. Pokud zemřeme dobrovolně, není pochyb, že se probudíme na poli života, kterým je nová sklizeň.

Kdo miluje svůj život, ztrácí jej; a kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchová jej k životu věčnému. Slouží-li mi někdo, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude také můj služebník.
Jistotu a jasnost těchto slov je těžké přijmout. Mluví o těžkosti nechat zemřít, o našich vazbách, snech, nadějích, o všech negativních a imaginárních projekcích, které jsme vytvořili. Na konci musí všechno jít a v určitém bodě vidíme, že to musíme dobrovolně nechat být. Chvíli bychom mohli „zuřit proti umírání světla“, ale nakonec, když nás to přestane bavit, nakonec nás to přesvědčí si jít ochotně lehnout a pustit život. Naděje by mohla být nadějí pro špatnou věc. I láska by byla láskou nesprávné věci. Tváří v tvář konci všeho, to je počátek služby tomu, kdo čelil svému konci a tím vytvořil mezi námi a sebou nezlomné pouto. Toto pouto se stává skutečnějším, když čelíme svému konci dobrovolně. Ale kdo slouží komu? Sluha následuje pána. Přesto nás Ježíš následuje ke konci, abychom do něj nevstoupili sami.

Slouží-li mi někdo, poctí jej Otec. Nyní je má duše zneklidněna. A co mám říci? Otče, zachraň mě od této hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.
Bod, před nímž není úniku, je hluboce znepokojivý, ale je rovněž okamžikem sebepřijetí, sebepoznání a osvobození se od vlastního já přijetím vlastního osudu. V bezmocnosti Konce jsme „poctěni“ víc, než si lze představit. Nikoli odměna nebo ocenění, ale „čest“ poznat sám sebe skutečně (a vždy) milovaného.

S láskou
Laurence