4. neděle postní

Evangelium: Jn 3:14-21: „Ježíš řekl Nikodémovi:…“

Ježíš zde hovoří paradoxním tónem: lidsky božským, osobně kosmickým.

“Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo uvěří, měl jeho prostřednictvím věčný život.”

V poušti půstu se objevili „ohniví hadi“, kteří mnohé kousali a zabíjeli. Mojžíš vyrobil bronzového hada, vztyčil ho na holi a kdo se na něj podíval, byl uzdraven. Pohled na kříž znamená čelit smrtelnosti a překonat ji. Hledám, vidím. Rozjímání léčí. Věčný život je víc než jen neumírání. Je to zemřít beze strachu, žít beze strachu ze smrti nebo života.

“Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.”

Ježíš se odhaluje skrze zakládající mýtus svého lidu v termínech, které oni uznávají, i když vybíhá z mezí mýtu a vede je (i nás, pokud posloucháme) k přímé zkušenosti. Zásadní je, že říká, že byl „poslán“. Vědět to znamená vědět, že nese Boží lásku přímo lidstvu a každé lidské bytosti. Je to pro nás stejně jednoduché, jako to bylo pro Nikodéma.

Neboť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl jeho prostřednictvím spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.

Naše představa Boha je projekcí superega. Říká, že budeme odměněni za to, že jsme dobří a pokud ne, jsme odsouzeni. Ježíš vrhá tento obraz Boha, tedy spíš boha, přímo do ohně hořícího keře. Veškeré „odsouzení“ je nyní viděno jako sebeodsouzení. „Odmítnout uvěřit“ znamená zatvrdit naše srdce, odmítnout opustit vězeňskou celu i poté, co uslyšíme volání po svobodě. Ale nejsme trestáni dvakrát za naše odmítnutí. Je to zranění, které si působíme sami. Jednou stačí. Ale božský terapeut, léčící svět, čeká. Když se jeden druh léčby nedostane k nám, dostane se k nám jiný. Vzhledem k tomu, že jsem právě absolvoval první očkování, promiňte, že to přirovnávám k odmítnutí.

A soud je takovýto: světlo přišlo na svět, a lidé měli raději tmu nežli světlo, neboť jejich skutky byly zlé. Kdokoli totiž páchá zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho hříšné skutky nevyšly najevo, ale ten, kdo činí pravdu, přichází ke světlu, aby se zjevilo, že jeho skutky jsou konány v Bohu."

Život s sebou nese morální zodpovědnost. Nedělat nic znamená dělat něco špatného. Je to temnota, protože nevidíme, co děláme. Do našich temných myslí proniklo nové světlo, ale temnota zůstává známější, snadnější. Náboženství bez světla moudrosti konspiruje s temnotou, aniž by to vědělo. Ježíš přesahuje náboženství, dokonce i to, které nese jeho jméno. Pravda je neúprosná v odhalování našich dvojích standardů a pokrytectví. Když vše necháme jít a vzdáme se pravdě, není se kam schovat. Pak vidíme, že je to všechno práce lásky a vždycky byla.

S láskou
Laurence