Zelený čtvrtek

“Toto čiňte na mou památku”, řekl Ježíš během poslední večeře, což se rozvinulo (a stale se v křesťanském životě rozvíjí) v Eucharistii. Vzpomínáme na něj jako části jeho mystického těla a toto vzpomínání nás vyživuje a pomáhá nám růst. Je to pokrm na cestu, uzdravení lidského stavu, oslava života, jaký by se dal žít s pomocí odpuštění, rovnosti a sdílení. Samozřejmě je to symbolika. Ale symboly jsou silou transformace.

Existují různé druhy aktů paměti. Existuje vzpomínka na hněv a zlost, kterou nazýváme pomstou. Je tu nostalgie, lítost a smutek za to, co je ztraceno v čase. Tyto druhy paměti nás udržuji v pohledu zpět. Nepodařilo se jim včlenit minulost do současnosti. Nemohou nás připravit na to, co přijde, v neznámé budoucnosti. Tyto formy vzpomínání nás nevedou do přítomného okamžiku. Nejsou způsobem „přivolání mysli“ o kterém je Eucharistie.

V kontemplativní Eucharistii, kterou slavíme v Bonnevaux (každou neděli dokonce online), je snadnější cítit přítomnost Krista ve věčném teď, v přítomném okamžiku, kde se léčí minulost a kde jsme obnoveni, abychom tak mohli budovat budoucnost.

Mnoho čtenářů těchto denních zamyšlení bylo od začátku postní doby nuceno se osamostatnit a dokonce izolovat. Dnes jsem mluvil s meditujícím, který byl dva týdny v karanténě v hotelovém pokoji. Řekl mi, že se mu vedlo dobře. Dokonce vůbec nezapnul televizi. Někdy si přidal třetí meditaci k jeho pravidelným ranním i večerním. S rodinou a přáteli zůstával v online spojení a zahájil projekt kreativní práce, který ho pohltil. Začal vynucenou samotou a dramatickým zpomalením s výhodou již zavedené duchovní cesty. Nakonec byl rád, že se brzy vrátil domů, ale naučil se díky této zkušenosti mnoho a je za to vděčný. Cítí, že bude žít jinak, snadněji a vděčněji.

Pro mnoho ostatních nebylo zpomalení a samota tak snadná. Čas na ně těžce dolehnul. Cítili se neklidní, osamělí, izolovaní, zapomenutí, opuštění. Když jsme v bolestech, je přirozené hledat rozptýlení, „odvést od toho svou mysl“. Avšak rozptýlení samo se může stát problémem a dát nám pouze dočasnou úlevu. Jak se stává návykovější, je ho potřeba čím dál víc, abychom dosáhli stejných výsledků.

Mnoho z nás je již závislých na některých z forem rozptylování. Pokud se ocitneme v domácím vězení, může to znamenat, že automaticky zvyšujeme dávku nebo instinktivně hledáme jiné způsoby, jak tento problém vyřešit – což se nestane. Může to být rovněž příležitost zjistit, co znamená duchovní cesta a praxe.

Meditace nevyřeší problém Covid-19. Pokud je virus před meditací nakažlivý, bude i po ní. Ale prostá praxe meditace bezpochyby změní způsob, jakým přistupujeme a jakým se vyrovnáváme s krizí.

S láskou
Laurence Freeman