Velký pátek

Záleží na tom, jak umíráme. A to, jak umíráme závisí na tom, jak přistupujeme k umírání. Způsob, jakým přistupujeme k této nevyhnutelnosti je závislý na tom, jak jsme žili. Jak žijeme závisí na tom, jak moc jsme se naučili milovat.

V mnoha tradicích moudrosti je smrt spojena s krizí – slovo „krisis“ znamená soud. Je potřeba zúčtovat, na což se nikdo netěší, podobně jako na daňové přiznání, ale není to tak špatné, jak se to zdá, když vám to prvně přijde na mysl. Čím složitější jsou vaše záležitosti, tím déle to bude trvat. Ale na rozdíl od daňového přiznání tady nemůžete někoho zaplatit, aby to udělal za vás. V umírání se všichni staneme poustevníky a pokud nepochopíme samotu dřív, naučíme se ji v této poslední krizi života.

Egypťané viděli poslední soud jako vážení lidského srdce proti pírku pravdy. Pokud bylo srdce zesnulého příliš těžké, příliš nečisté, dobrota pravdy by ho pohltila a nešťastná duše by byla zadržena na své cestě k nesmrtelnosti, zaseknutá v jakémsi přechodném limbu či podsvětí.

Lidé se tak báli neznámého posmrtného života, že si zvykli se modlit za svatou smrt. To znamenalo nechat jít život i lpění a milovat pokojně. I když byla bolest akutní, člověk mohl dosáhnout důstojné vyrovnanosti, žádné trápení kolem dramatického stěžování si na „temnou noc“ o které romantický básník Dylan Thomas řekl, že bychom se do ní neměli pouštět. Spíš řekl, že bychom měli „bojovat proti blednutí světla“. Ale vedle svědectví svaté smrti to zní až trapně puberťácky.

A co přináší Velký Pátek uprostřed této pandemie, ve které zemřelo tolik lidí a která ještě odnese mnoho dalších, než opustí svůj směr? Pokud sledujeme postní období (a jaké bylo v roce 2020), měli bychom být trošku připravenější se podívat smrti do očí a čelit našemu nejhlubšímu strachu. Když čelíme strachu, rozpadá se. Pouze když utečeme, stane se příšerným a ničí naše životy a schopnost milovat.

Dokonce i smrt nespravedlivě obviněných nebo dětí či obětí genocidy nebo sociální nerovnosti (jak lze vidět v grafech obětí Covid-19), dokonce i ty nejznepokojivější smrti nás učí o životě. Yama, mystický bůh smrti v Katha Upanishad, je učitelem lidství. Stejně tak je historický Ježíš plně člověkem, a to nejen v tom, co kázal, ale v tom, jak žil a zemřel – ve svém učení, stal se tím, co učil. Pokud umíráme tak, jak jsme žili, naše umírání je darem, je samo o sobě autentickým učením, pro ty, které opouštíme. I v zármutku můžeme pocítit milost svaté smrti a její radostné, rodící se expanze a uvolnění. Jak nám Ježíš ukazuje, každá smrt může být vykupitelská.

On nezbrojil proti blednutí světla. Viděl vycházející světlo. Jeho poslední slova, která se ozvala z tohoto nesrozumitelného probuzení, nás osvěcují: Žízním. Dnes budeš se mnou v ráji. Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Je dokonáno.

S láskou
Laurence Freeman