Úterý po 5. neděli postní

5. neděle postní

Kde je uložena naše paměť? Odpověď materialisty by byla, že v hipokampu, kde jsou dlouhodobé vzpomínky a v mozkové kůře, kde je uloženo to, co jsem měl včera k večeři. Opatrnější odpověď, které bere v potaz skutečný duchovní rozměr (nejen jako nehodu mozku), by ale byla, že veškerá paměť je uložena v hlubší úrovni vědomí. Podobně náš buddhistický partner pro nedávné mezikontemplativní dialogy, Alan Wallace, řekl, že si přeci nemůžeme myslet, že paměť počítače je uložena v klávesnici. Proč bychom si tedy měli myslet, že náš mozek nás činí vědomími?

Jedna moje stará teta trpěla deset let Alzheimerovou chorobou a vůbec nemohla komunikovat. Její dcery se rozhodly, že ji řeknou o tom, že zemřel její manžel a jejich otec, ačkoli věděly, že si to neuvědomí a nebude na to reagovat. Ona nadále pokračovala v nesmyslném drmolení, ale po tváři ji začaly stékat slzy. To není žádný vědecký důkaz paměti, ale naznačuje to cosi o vědomí, které přežívá atrofii mozku, podobně jako se ukázalo, že přežívá klinickou smrt pacientů v lékařské péči.

Vidět někoho, s kým jsme žili a milovali ho po celý život, jak ztrácí paměť, odklání se od nás, je umíráním zaživa. Smrtí procházíme na mnoha úrovních po celý život, ale toto musí být jedna z nejhorších. A přesto zde existuje spodní vrstva vědomí, která nás spojuje, i když všechny signály, které si vyměňujeme, ukazují, že poznání a starost jeden o druhého zrovna pohasíná.

Přetrvávání hluboké paměti (a láska je takový druh paměti, neustále připomínána a obnovována) neguje smrt. Svým způsobem tedy činí smrt konečnou a hroznou, ale přesto ji přesahuje a ukazuje život jako velkou konstantu. Život je neuhasitelný. Vědomí samotné je životem a paměť ukazuje, že láska je silnější než smrt.

Osobní vztahy nás tomu učí. Tak to dělají i velké duchovní tradice, které přenáší proud vědomí žijící paměti, která nás spojuje se zdrojem, zatímco nás vede vpřed po naší individuální cestě. Naše individuální cesty životem jsou nyní spojeny hrozbou a strachem z koronaviru. Pro některé z nás to již znamenalo smrt blízkých. Kvůli tomu všemu to vyvolává povědomí o naši smrtelnosti a nejistotách, které nemáme pod kontrolou.

Avšak v těchto temných dobách se kolektivní paměť, potlačovaná hyper-rozptylováním, stává znovu vědomou – vzpomínka na život prožívaná jako duchovní cesta, která začíná i končí tajemstvím, plná nevysvětlitelné bolesti a radosti, ale i plna úžasu. Nakonec je to zázrak, co nás zbavuje strachu. Nejprve jsme vystaveni naší skutečné složité situaci – nemít v těchto časech duchovní vedení, ztrácet smysl života, nevidět jiskru života skrytou v temnotě smrti. To vše jsou příznaky jiného viru, který se šíří v našem materialismu a iluzích. Pamatovat na to znamená překonat strach ze smrti a umírání.

S láskou
Laurence Freeman