Úterý 1. týdne doby postní

Postní doba je nejlépe chápána jako učení se dělat to, co chceme. Co doopravdy chceme. Někdy je těžké vědět, co to je. Často dostaneme to, co chceme a pak zjistíme, že to není to, co jsme mysleli a že jsme se nechali unést falešným chtěním, jemnou touhou. Mnoho desetiletí může minout v závislostech k věcem, které doopravdy nechceme. Bojíme se prostě nechat touhu jít (například touhu po bezpečnosti, bohatství, postavení, souhlasu).

Vědět, co doopravdy chceme, je nejlépe dosaženo tím, že necháme veškeré touhy jít, alespoň na několik dechů během meditace. V tu dobu nechceme nic jiného než říkat mantru s čirou a velkorysou pozorností. Vnější postní praxe rovněž podporuje následující: protože půst nás zve, ne abychom se trestali za naše špatné skutky či selhání, ale abychom místo toho vynaložili úsilí pro něco, co doopravdy chceme a abychom nechali jít to (nebo omezili vliv), co doopravdy nechceme. Je docela snadné toto pozorovat v některých malých elementech našeho všedního života. Pak bychom měli zaujmout poměrně hravý postoj, abychom tato (pravdivá) chtění uvedli do praxe.

Problém nastává, když se naše temná, sebeodmítací stránka zachytne malého asketického cvičení. Pokud se do toho zaplete náboženské chápání, může to být velmi nevyrovnané. Bylo by to jako někdo, kdo se rozhodl pravidelně chodit do tělocvičny, aby se udržoval v kondici a pak se stal maniakem, který je posedlý (posedlá) svými svaly, velikostí či hmotností. V dobrém postním postoji, děláme to, co opravdu chceme (rozvíjíme dobré návyky) a neděláme to, co nechceme (redukujeme špatné návyky) s vážným ale lehkým úsilím. Není to o splacení dluhů, které jsme nashromáždili. Ani o snaze být dokonalí. Ani o náhradě selhání.

Materialistické kultury berou spiritualitu špatně. Oni ji mění v komerčně podmíněný životní styl. Nebo ji vystavují nakažlivému či nutkavému perfekcionismu a hladu po souhlasu, což nazývají úspěchem nebo někdy dokonce "blahobytem". Falešný asketismus náboženství pak může zmutovat například do sebepoškozování, což se dnes často šíří mezi mladými. V minulosti někteří náboženští perfekcionisti nosili pásky, které jim působili krvácení. I dnes se mnoho lidí řeže či pálí. Obě odchylky jsou zoufale sebezničující. Jsou to pokusy něco cítit, když se cítíme otupělí, citově mrtví či v základu odpojení. Jsou zakořeněny ve falešné představě hříchu a milosti a extrémního oddělení od moudrosti střídmosti.

Takže malé věci, které "děláme během doby postní" mají dobrý vliv na probuzení základních hodnot, které musíme obnovit. Například vyrovnaný život je dobrý pro lidský rozvoj. Ale takový život nemůže být udržen bez askeze, mírného úsilí, které vyvíjíme, abychom zůstali v kontaktu s naší základní dobrotou a oddělili skutečné touhy od falešných. Když John Main (mluvící o meditaci jako o „čiré modlitbě“) řekl, že základním asketismem křesťanského života je modlitba, přinesl tím vhled do moderní kultury, protože přinesl nesmírnou úlevu těm, kteří vidí, co to znamená.