Virus mohl být v lidech přítomen již dlouhou dobu. Shromáždili se okolnosti, které spustili hroznou mutaci, kterou teď zažíváme. Nakonec ho pochopíme vědecky a nalezneme vakcínu. My ale neobviňujeme osobně virus za to, co působí, o nic víc, než bychom vinili meteorologické podmínky za přírodní katastrofy. Byli bychom však pošetilí, kdybychom se neptali na lidský prvek (neúcta k prostředí, sociální nespravedlnost, zneužívání slabých) v tomto vzniku katastrofálních okolností. Protože každý následek má svou příčinu.
Ale na lidské úrovni (včera jsem přemýšlel o Jidášově charakteru a naší schopnosti zradit) se nelze vyhnout osobní spoluzodpovědnosti. Vždy někam ukazujeme obviňujícím prstem. Manžel mé kamarádky jí jeden rok dal nechtěný vánoční dárek – přiznal se, že měl v posledních deseti letech poměr s její nejlepší kamarádkou. V ten okamžik (ve stejnou dobu, než satan vstoupil do Jidáše) předal virus nevěry, který roztříštil její svět a to jak uvnitř tak i zvenčí. Netrvá dlouho někoho zabít. Ale později, jak se začal její život znovu formovat, řekla mi, že na něj byla stále naštvaná, ale že mohla vidět, proč se to stalo, i její vlastní podíl na těch okolnostech, které stáli za kolapsem jejich vztahu. V práci byl neustále pod tlakem, emocionálně vzdálený a ona mu umožnila, aby se ještě víc oddělil a přesvědčila i sama sebe, že to je ten nejlepší způsob, jak ho může milovat.
Tento týden žijeme příběhem posledních Ježíšových dnů. Je to základní příběh v kolektivní paměti lidstva. Pomáhá nám číst příběh našich vlastních životů a vidět smysl v nesmyslném, vidět světlo ve tmě. Vidět temnotu je začátkem duchovní vize. To, co nám příběh nedovolí, je vyhýbat se pravdě nebo popírat realitu. Pokud se nedostaneme k nahlédnutí do smyslu našeho vlastního příběhu, budeme odsouzeni opakovat dílo temnoty, dokud příběh našeho života neskončí. Nevíme, proč se Jidáš stal archetypálním zrádcem. A pokud bychom to věděli, příběh by byl příliš osobní a bránilo by to tomu, aby mohl být kořenem lidstva.
Vše, co můžeme říci je, že naše temné činy jsou spojeny s temnotou, která se nás dříve dotkla a traumatizovala nás. Kdo zradil Jidáše? Proč nemohl nést světlo. Ať už je příčina jakákoli, jeho zrada vede k vrcholnému triumfu temných sil Kristových pašijí. Od této chvíle temnoty se Ježíš stává Kristem: jeho utrpení se stalo univerzálním.
Četli jsme příběh tím, že jsme mu dovolili, aby nás četl. Vidíme, jak naše utrpení a temnota jsou již obsaženy v příběhu. Jednoduše přijímáme to, čemu se nemůžeme vyhnout. S moudrostí, kterou toto přináší, můžeme proniknout temnotu. Pouze potřebujeme cestu, která nás k ní a skrze ni povede.
Tato cesta je naším průvodcem temnotou. „(…) přichází kníže tohoto světa; nade mnou žádnou moc nemá, ale je třeba, aby svět poznal, že miluji Otce a že činím, jak mi Otec přikázal. Vstaňte! Pojďme odtud!“ (Jan 14:30-31)
S láskou
Laurence Freeman