Středa 3. týdne doby postní

V poslední válce, zatímco Anglie očekávala, že bude napadena, jak tomu bylo v ostatních evropských zemích, vláda přijala opatření, aby ztížila vniknutí nepřítele. Použili kamufláž na pobřežních zařízeních, zřídili domobranu starých mužů a chlapců se zastaralými puškami (u kterých Angličané dodnes cítí nostalgii) a sundali všechna dopravní návěští. Je to směšný nápad, že by mocné německé armádě bylo vážně bráněno tím, že na anglickém venkově nebudou vědět, zda zabočit vlevo či vpravo.

Když jsem o tom četl, napadlo mě, že to odráží pocit, který máme na jakékoli cestě víry – počátky manželství, založení nové komunity, dokončení knihy či výchova dětí. To jsou všechny cesty, na kterých se víra (osobní odhodlání a důvěra) musí prohlubovat v každém okamžiku. A přesto tu často nejsou žádné ukazatele, které by nám naprosto jasně ukazovaly, aby nás ujistili, že jsme na té správné cestě nebo že jsme správně odbočili. Někdy se ovšem objevují, ale nejsou příliš přínosné: jako v době, kdy moje rozhodovací schopnosti byly paralyzovány. Jel jsem z ostrova Bere na Cork. Narazil jsem na rozcestí. Byly tam ukazatele. Ale jeden ukazoval vlevo a říkal „Cork“ a ten vpravo rovněž ukazoval„Cork“.

V duchovním rozměru je sama cesta vším. Čím hlouběji jdeme do ticha, kde necháme odplynout slova, myšlenky i představy, tak jak to děláme s mantrou, tím méně konvenčních, ujišťovacích ukazatelů nalezneme. Prostě existuje cesta, kterou kráčíme. A je tu nášlap, který umožňuje další krok. Nejprve protestujeme proti nepřítomnosti ujištění a opětovnému potvrzení našeho směru. Naše smysly pro směr a důvěru jsou zpochybněny či zmateny.

Pomalu si uvědomujeme, že sama cesta je ujištěním. Přichází pocit úlevy, že existuje cesta skrze džungli, bludiště možností, které nám dnes přerůstají přes hlavu. Našli jsme to. Je tu velká život-měnící odlišnost, když si uvědomíme, že jsme na cestě. Můžeme rovněž cítit, že našla nás, protože ze samotné cesty vychází smysl, že jsme vedeni přímým, důvěrným spojením s ní. Zná nás lépe než my. Spojení je jednoduše naše kráčení po cestě, vždy když děláme další krok. Ty sis mě nevybral, já si vybrala tebe… Já jsem Cesta. Tento smysl patří jedinečně duchovní dimenzi. To nám umožňuje sledovat ty úseky silnice, které nemají žádné ukazatele.

To vše může znít rozkouskovaně a neprakticky. Znamení, že je to skutečnost, se dají číst v každodenním životě, v paralelních drahách jednání a rozhodování. V materiálních záležitostech je obtížné přijímat rozhodnutí v omezeném časem či s nedostatečnými informacemi. Víra naší vnitřní cesty je zde překvapivě užitečná. Nepanikaříme, v případě potřeby čekáme a vydržíme víc. Když se rozhodneme, máme víc jasno a děláme ty nejlepší volby, kterých jsme schopni. Důvěřujeme. Pokud se ukáže, že jsme se mýlili, opět upravíme směr. Jsme-li věrní v hlubokých otázkách cesty, budeme věrnější i v hmotných záležitostech života.

S láskou
Laurence Freeman